Patníková story

  Nechápu, proč ta nána musí být zrovna na druhé straně. Když jeden dostane touhu, tak za ní musí přelízt tu blbou silnici - okresku třetí třídy s takovýma těma krásnejma bílejma patníkama ještě z dob první republiky, které v noci svítěj jako bludičky. A ona se rozhodne, že mě bude čekat u patnáctýho. Ne u čtrnáctýho nebo šestnáctýho, ale u patnáctýho. Jenže když má jeden chuť, tak by ušel světa kraj i v tomhle hnusným vedru. Jsem celej ulepenej a slizkej. Fuj, teďka se na mě nalepil nějakej list či co….ježiši kriste, co sem komu proved?! Jojo, já vím, když jeden nenechá žádnou sukni v klidu, tak je to snad smrtelnej hřích…jsem holt mužskej….Copak za to můžu, že se mi líbí mladý maso? Aspoň nevymřeme, taky mojí zásluhou. Mám to prostě v genech …množit se a množit . Asfalt je hnusně teplej.…Proč mě ta kačena nemohla počkat na týhle straně silnice?

  Slunce pálí, vzduch se ani nehne a do ramen ji tlačí popruhy příliš těžkého batohu. Už jí došlo, že brát s sebou na puťák žehličku na vlasy je FAKT pitomost. A Robin, který jde čtyři metry před ní, si dokáže ještě vesele hvízdat. Bídák jeden. Když jí řekl, že pojedou na dovolenou, jenom sami dva, myslela spíš na Chorvatsko ( no dobře i Balaton by stačil) a ne, že se budou plahočit celé dny po okreskách a ona bude z toho mít puchýře a spálená ramena a úpal a NAPROSTO NEMOŽNÝ účes. A šutr v botě. Zatřese nohou. Nic. Kámen tlačí dál. Zatřese jí znova. Znova nic. „ Já se na to vykašlu,“ vztekle zakřičí. Neslyší ji.
„ Vykašlu se na to!!! Mám toho plný zuby!!“ Robin se otočí a s doširoka rozevřenými očima na ni nechápavě kouká. Vždycky při tom legračně nakrčí špičku nosu a pihy se mu tak slejou do zrzavé řeky. „ Říkala jsi něco?“
„ Jo říkala,“ krev se v ní vaří, „ seš pitomej a ten tvůj výlet taky. Mám toho dost…a bolí mě noha,“ Vzpomněla si na Davida, na loňské léto na Ibize….a na jejich rozchod v klubu.
„ Co s ní máš?“ Pomalu ho začíná unavovat její hysterické chování. Těšil se na dovolenou, na týden božského klidu, kdy utečou od ruchu velkoměsta. Jen oni dva. Budou bydlet u něj na chatě, milovat se a taky okouknou nějaké památky a tak. Místo toho poslouchá už třetí den její fňukání - tráva je moc zelená, nebe je moc modrý, slunce svítí příliš nebo nesvítí vůbec a ve spacáku má brouka. Možná ji tenkrát měl nechat tam, kde ji potkal – na chodech před barem s tvářemi umazanými od černé řasenky…ale možná se vůbec neměl rozejít s Lindou..
„ Mám tam asi šutr..“
„ A co já s ním? Tak si ho vytáhni,“ Je blbá.
„ A o co se asi tak snažím? O trojitého salchova? “ Je blbej, blbej, blbej.
Zastaví se. Ignoruje jeho napřaženou ruku, z ramen si sundá batoh, vztekle jím mrší o zem a vzdychajíc opře se o bílý patník těsně u krajnice.

Už tam skoro budu a rozjedem to. Jó…Žádný auto nebo bicykl, zbejvá jenom chvilka, dva tři metříky a budu v ní. Koukám, jak na mě mrká - vydrž kotě- u toho velkýho bílýho patníku, jsem celej vlhkej a vzrušenej..přimáčkla se k němu, aby do ní slunce tolik nepražilo, jenže…ten stín se mi nějak nezdá…je moc velkej a dlouhej…dojde jí to, podívá se vzhůru a pak na mě a já v těch jejích očích vidím hrůzu…zdrhej kotě, zdrhej!! Zrychlím, ale i tak jsem zoufale pomalej…vidím, jak se snaží utéct, jak napíná svaly, seč jí síly stačí…a ty oči, ty oči...Bože…néééééééééééééé.

Blemc.

  Vyšťourá malý, ale pekelně ostrý kamínek a s opovržením ho zahodí do škarpy. Nazuje si botu na úzkou drobnou nohu a zvedne batoh. Na ruce ji ulpí něco lepkavého, slizkého a hnusného…“ Fúj, co to sakra je? Sem do něčeho hmátla!“ Pustí batoh na zem a s rukou daleko nataženou od sebe si klekne a pečlivě utře dlaň do trávy. Robin se skloní k batožině. „ Hm…myslím, že to byl…… slimák. Jé, hele a tady je další,“ dodá radostně a zamíří prstem na drobné slizké tělíčko metr od patníku.
„ A už dost…mám tě plné zuby…té tvojí přírody a slunka a prachu a puchýřů a komárů a…a slimáků. Končím!!!“ Vytrhne mu batoh z ruky, přeběhne na druhou stranu silnice a vydá se opačným směrem. Zavolá Davidovi a urovná to. A dá si sprchu a vyžehlí si vlasy. Usměje se.
„ Silvo…“ Neotočí se a jemu se najednou uleví. Zaplaví ho dlouho nepoznaná radost. Taková, kterou je třeba s někým sdílet. Udělá dva kroky a pomocí pravé nohy dopraví slimáka ze silnice na kraj k jeho rozmáčklé družce. Má ze sebe fajn pocit a navíc udělal dobrý skutek. No jo, přírodě je třeba pomáhat. Když si nepomůže sama. Rozhodne se, že dojde do cíle a zavolá Lindě do práce a nějak to urovná. Usměje se. Nakonec docela dobrej den.

Kotě? KOTĚ!!