Dobrovolný hasič workoholik: hořím pro svou práci

Aktuální soutěžní téma: ahoj, vůně, lalůček, prdel, plátno


Kdesi v jedné Pražské ulici sedí dva chlapi v hospodě. Najednou začne hořet vedlejší barák a jeden se zvedá od stolu se slovy: „Tak ahoj, musím jít, povinnost volá.“
„Copak? Ty přece nejsi dobrovolný hasič!“
„Já ne, ale sousedky manžel ano.“ A odešel z hospody.

Obytný dům olizují plameny a z oken se valí temný a hustý dým. Křik obyvatel přerušil tón sirény hasičského vozu. Blonďatá žena, doslova šťabajzna v nejlepších letech nic netušící, pohodlně spí. Její spánek narušilo dunivé a neodbytné klepání na dveře, za kterými někdo dusivě kašlal, jako tuberák co kouří dvě až tři krabičky denně. „Haló! Tak hergot haló! Otevřete hergot ty dveře!“
„Ježíši co se děje?“, zvedá se z postele naštvaná šťabajzna a do nosu ji praštila jakási vůně spálené kůže.
„Haló! Haló, tak slyší mě někdo! Otevřete ty dveře!“
„No co je? Snad nehoří?“, mne si oči od ospalků blonďatá a nic nechápající šťabajzna.

Hned jak otevřela dveře, do bytu vstoupil muž v uniformě dobrovolných hasičů. „Právě že hoří!“
“Ježíši co se stalo?”
“No koukám paninko, vy to tady máte dobrý ještě.”
“Co se stalo?”
“Hoří barák! Ty pod vámi už jsou jak důlní kanáři.”
“A co mám dělat?”
“No nic. Co se dá asi tak dělat. Ti důlní kanáři se ještě hejbou, ale nevím jak dlouho. A ty v přízemí. Ti jsou rádi že mají balkon.”
Šťabajzna se vyjeveně posadila na postel: „ A jak jste se sem dostal vy?“
„Já jsem přišel po schodišti. Ovšem teď už tam nikdo neprojde. Já jsem poslední. To schodiště spadlo. Tam je teď 30 metrů díra jak kráva.“
Ovšem to už začínala šťabajzna trochu panikařit. Uvědomila si, že jsou uvěznění v hořícím domě a hlavou se ji honili obrazy toho, co všechno se může stát.

Dobrovolný hasič se vůbec nestyděl zeptat: „Můžu si dát cigáro? Já když vidím oheň, tak jsem hrozně nervózní. Já totiž vím, co ten prevít umí.“ V místnosti smrděl kouř, ale bohužel nebyl pouze od cigarety. Byla to vůně problémů. Dobrovolný hasič se v místnosti choval jako doma. Skoro jako by byl pouze na návštěvě. Pohodlně se usadil na židli u stolu a frajersky si před se natáhnul nohy.
„Nemáte něco k pití? Já když kouřím tak mám rád něco k pití.“
„Jo, jo, jo.“
„Ježíši Marja. To je den.“ Postěžoval si hasič.
„Mám jenom vodu.“
„Skvělí. Když hoří tak pivo stejně nemůžu, jsem ve službě paninko.“
„Ani pivo nemám.“

Dobrovolný hasič si užíval návštěvu. „Nojo, vy to tady mátě skvělí ještě. Aspoň jsem spláchnul saze trošku.“ A napil se té sklenice vody. Vypadal šťastně a spokojeně, jako kdyby se toulal týden pouští a nyní objevil oázu. Ona ani ta šťabajzna nebyla k zahození. A letmo se dal s paničkou do lehké konverzace.

„Jo paninko oheň to je svině. Já vím co všechno ten prevít umí. Nastražte lalůčky. Láďa třeba. Ten je od nás. Si třeba koupil stodolu. Ze dřeva pochopitelně, tak jak stodoly bývají. Najednou z čistého nebe rána jak z děla. Řach, prásk! Všechny krávy mrtvý. On na to: no toto. Najednou podruhé řách, prásk a celý barák v plamenech. On se na to kouká a řekl: no toto. Najednou vylezla stará a řach, prásk a on řekl: no proto.“ Ovšem šťabajzna nevypadala pobaveně.
„Vy jste cynik!“

„A zkoušel jste to, já nevím, třeba nějak hasit?“
„Já u té kůlny nebyl, ani jsem neměl ten den službu paninko.“
„Já myslím teď a tady.“
„To jako já, sám? Já to jenom udržuju, aby to hořelo než přijedou posily. Musíme počkat až přijedou klucí.“
„Děláte si ze mě prdel? Jak jenom udržuju? Snad jste hasič tak haste.“
„Já s tím sám zmůžu pendrek paninko.“
„Co teda budu dělat?“, zoufá si šťabajzna.
„Co budu dělat? Co budu dělat? Co já vím.“ Na chvíli se zamyslel a kupodivu jej něco napadlo. „Já bych věděl co budu dělat.“, a díval se šťabajzně do výstřihu. „To byste vzplanula ajns cvaj.“

„No dovolte. V takovéhle situaci?“
„To by jsme stihli paninko. Já jsem jako formule jedna, za sedm vteřin vyměním čtyři gumy.“
„Já chci od vás slyšet, jak se odsud dostaneme? Nemáte třeba žebřík nebo něco takového? Třeba nějakou plošinu.“
„Prosím Vás my jsme dobrovolní hasiči, my nemáme nic. Akorát jednu zpuchřelou tu, plachtu. No vlastně je to jenom takové plátno, které používáme jako ubrus na zábavách.“
„Děláte si ze mě prdel? Co teda budeme dělat?“

Dobrovolný hasič se šel podívat k oknu, aby omrknul situaci. „No paninko mě něco napadlo. Viděla jste někdy v televizi jak skáčou kaskadéři?“
„No, to jsem viděla.“
„Tak oni skáčou do papírových krabic.“
„Jó?“
„Když je velká vrstva krabic, tak to je lepší než do plachty.“
„Opravdu?“
„A teď ta špatná zpráva paninko. Dole je jenom jedna a asi od bot.“

„No tak to ne, to já skákat nebudu“, zlobí se štabajzna.
“V tom případě paninko nám nezbývá než počkat na posily. A jestli se nudíte, můžeme si to čekání zkrátit něčím příjemným.“ Šťabajzna podlehla tlaku okolností a společně hupsly do postele.


Pokud chcete vědět jak to dopadlo, napište do komentáře. :)))