Rozmluva

Po špičkách neslyšně
vplétá se mezi prsty
rosy krůpěje
jak perly od nevěsty.

Víckrát už nepůjdu obutá,
navždy chci mechem brouzdat
v náruč přírody schoulená
na věčné pouti v můj přístav.

Pavučiny a skrz naskrz
všude závoj zlatého ženicha prosvítá
bere si ze země osiřelé perly
a pospíchá.

Vždyť sešly se už i mraky
za chvíli v tmách
budem se na sebe dívat
z jehličí ustelu peřiny
a příchod světlušek budu hlídat.

V šípkovém čaji z plecháčku
vidím tvůj odraz svítit
už jsi tu můj příteli
a já ti chci něco slíbit.

Víckrát už nebudu litovat
nelehké lehkosti bytí
za sebe víc se budu prát
a vzpomínat na ty
co s tebou nahoře svítí.

Posvítíš mi ještě na cestu?
Z našich toulek točí se mi hlava
stále ještě myslím na panu nevěstu
a na to proč zůstala sama.

Překročíme spolu lávku
brzy znovu v tvůj ráj zavítám
děkuji ti němý společníku
ať už mě kroky dovedou kdovíkam.