Poslední minuty

Albert seděl ve své kanceláři na bytovém katastru a nepřítomně hleděl na dvě kupky papírů a spisů. V kupě která měřila bezmála jeden metr byl soupis žadatelů o byt.

Druhá kupka byla o poznání menší, asi deset centimetrů. Byl v ní seznam volných bytů a parcel. Albert na toto neštěstí hleděl už deset minut a přemýšlel, kolik lidí si bude muset otevřít obálku se špatnou zprávou.

Nevydržel to a šáhl do šuplete pro whisky. Až tak byla roce 2077 kritická bytová situace. Kdysi byl tohle fajn job. Jediný Albert rozhodoval o tom, kdo dostane byt a kdo si počká. Úplatky se jen hrnuly. Teď už si musí tahat práci domů a začíná to tady nenávidět. Nalil si sklenici až po vrch…

Podíval se z okna. Slunce pálilo do stěn mrakodrapů Philadelphie a miliony lidí v ulicích spěchaly domů z práce. Albert tu měl být ještě dvě hodiny. Popadl první spis žadatele, otevřel ho a zase zoufale odhodil. Měl dnes špatný den. Všude se rozječely sirény.

Lidé na ulicích se ani nezastavili. Vzhlédli k nebesům a zase šli dál, i když ze stanoviště národní gardy a civilní obrany vybíhali příslušníci. Vybíhali už potřetí v tomto týdnu.

"To snad ne…" povzdechl si Albert a dal hlavu do dlaní. Chtělo se mu spát. Rozdrnčel se telefon.

"Odbor bytového rozdě…",načal suše větu. "Popadni auto a rodinu a jeď do krytu!!!", bylo slyšet v telefonu, i přes rachot jaký byl na druhé straně.

Osoba která volala Albertovi byl Robin Stevens, plukovník na raketové základně v Baltimore. Byl to Albertův tchán.

"Prosím? Co jsi říkal?", tázal se ještě stále nepřítomný Albert.

"Ty pitomče, copak vám tam nehoukají sirény?! Odpálili to, ti hajzlové to odpálili, musíte okamžitě do krytu. Hned!!!"

"Kdo co odpálil, co to říkáš tati?",říkal Albert ale leccos už mu začínalo docházet.

"Číňani na nás poslali všechen svůj atomovej arzenál. A my ten svůj odpalujeme právě teď. Musíš okamžitě vyhledat úkryt! Máš něco kolem čtyřiceti minut. Hodně štěstí synu…"

Albert zesinal. Bylo mu jasné, že když to říká Robin, musí to být pravda. Byl zástupcem velitele základny.

Popadl telefon.

"Ahoj miláčku, kde teď jsi?" "Ahoj Alberte, jdu pro děti do školky. Představ si, před chvílí jsem málem připálila…" "Zmlkni!!!

"Teď poslouchej. Okamžitě zaběhneš pro děti a nikde se nebudeš zastavovat. Počkáš mně u obchodního domu vedle školky. Ne na parkovišti, přímo u cesty. Dělej, jsem tam za deset minut."

"Ale Alberte, můžeš mi laskavě vysvětlit, co se tady děje?" "Udělej co jsem ti řekl, je válka.", odpověděl Albert rázně a zavěsil.

Mozek mu pracoval na plné obrátky. Vyběhl z kanceláře.

"Utíkejte se schovat, je válka!" zakřičel na sekretářku a vyběhl na chodbu. Sjel z padesátého patra až do vyprázdněných podzemních garáží. Mezi těmi pár auty bylo i jeho. Teď poprvé skutečně chápal, že neprohloupil, když koupil auto na fůzní pohon. Zběsile se vyřítil na ulici a projel křižovatkou na červenou. Silnice byly skoro prázdné. Benzín nebyl už dva měsíce. Za jízdy občas hodil okem na lidi v ulicích. Většina šla dál svou cestou, sem tam se dal zahlédnout vyděšeně utíkající člověk, či postava běžící k centrálnímu Vaultu pod radnicí. Dojel až k obchoďáku. Manželka Tina už sála s oběma dětmi u silnice.

"Nastup, rychle!!! Děti, pohněte sebou!!!"

Rodina se vtěsnala do auta. Albert sešlápl pedál až k podlaze a sedmimetrová strojovna zběsile vyrazila kupředu. Tina zapla rádio.

"Civilní obrana výzývá k ukázněnému nástupu do krytů. Nepropadejte panice.", hlásilo místní rádio.

Podle situace na ulici skutečně panice nikdo nepropadal. Život šel dál.

"Vault pod městskou radnicí je zcela zaplněn. Pro svůj úkryt využijte Vaulty pod zimním stadionem, nemocnicemi a hlavním nádražím. Popřípadě využijte starších krytů pod starými domy. Opakujeme zprávu…"

Albert zaklel. Prudce zabrzdil a stočil vůz do protisměru.

"Panebože, kam teď pojedeme?",zděsila se Tina.

"Neboj, za městem je ještě jeden Vault. Není sice ještě zkolaudovaný, ale je v provozu. Byl určen pro příslušníky národní gardy a civilní obrany. Ale snad tam bude místo."

"Jak o něm víš?"

"Od kolegy ze stavebního úřadu, navíc jeho syn je v národní gardě."

Poloprázdnými dálnicemi se řítili na sever. Za patnáct minut sjeli z cesty. Rádio přestalo vysílat. Občas předjeli těžký vojenský náklaďák. Pak auto vydalo pár divných zvuků a zastavilo. Měřič energie ukazoval nulu. Manželka mlčela a děti se v předtuše něčeho zlého rozplakaly.

"Zatraceně, vystupujte, musíme tam doběhnout. Je to jen pár kilometrů ".

Albert popadl pod paži čtyřletou Joan a rozběhl se po cestě. Šestiletý Jimmy se s Tinou rozběhli za nimi. Utíkali čtyři sta metrů, ale každý cítil že tohle tempo nevydrží. Ale jaká byla druhá možnost?

Utíkali dál. Náhle se za nimi ozvalo zatroubení a vedle nich zabrzdil vojenský náklaďák. Z místa spolujezdce na ně zavolal mladý voják.

"Hej, šéfe, jdete taky směrem k Vaultu?"

"Jo",zasyčel Albert z posledních sil."

"Dělejte, naskočte si dozadu. Ale pohněte.",pobízel je mladý důstojník.

Tina vylezla do korby náklaďáku a Albert jí podával děti. Když řidič viděl, že jsou uvnitř, prudce sešlápl plyn. Albert se rozhlédl. V korbě sedělo asi dalších dvacet vojáků a setrvávali v hlučném rozhovoru. Hodně z nich telefonovalo domů nebo psali na pipboyích zprávy. Auto zabrzdilo a vojáci spořádaně vystoupili.

Stáli kus za lesem, na pláni před horou. Na jejím úpatí se vypínala velká betonová přístavba, ve které byl zasazen veliký masivní vchod do vaultu. Na otevřených dveřích šlo číst číslo 57.

Před Vautem stálo několik příslušníků civilní obrany a národní gardy. Ti z národní gardy hlídali s puškami dveře před malou skupinou civilistů, kteří byli po jednom uváděni rychlým tempem do útrob krytu. Tak fofrem, jděte se schovat, zavelel svým vojákům důstojník z kabiny a vojáci z těžkým duněním předběhli Alberta. Společně doběhli před dveře, když přilétly dvě malé helikoptéry, zjevně přetížené.

"Doprdele, to jsou mariňáci ze základny.",zaklel jeden z vojáků. Z helikoptér se vysoukalo asi deset vojáků. Jejich zařazení bylo poznat. Svalnaté postavy. Speciální výložky a perfektní zbraně. V ruce zaraženou bojovou podpůrnou látku zvanou Psycho. Okamžitě se nahrnuli před vchod.

"Tak zpátky, byli jsme tady první!!!",zastavil je rázně jeden z vojáků.

Jeden z mariňáků na něj namířil samopal a vystřelil. Voják se složil na zem. Okamžitě se tasily zbraně. Vojáci mířili na námořníky a národní garda pro jistotu na každého.

"To snad nemyslíte vážně, dejte ty zbraně dolů!",vyzýval důstojník mariňáky.

"Nebo co?!", odpověděli vztekle.

"Vy je zahodíte, pustíte nás dovnitř."

"Myslíte si, že když jste mariňáci, že jste něco víc?", zahučel temně svalnatý černoch s kulometem a do druhé ruky si vzal pistoli.

"Dost keců, okamžitě…",řekl velitel námořníků ale nedořekl.

Jeho slova přehlušil dunivý zvuk těžkého kulometu. Během jedné sekundy se mariňáci octli na zemi vedle vojáka. Všichni se podívali směrem, ze kterého se ozvala střelba. Na korbě náklaďáku stál řidič opřený o kulomet. Všichni si oddechli. Civilisté se nahrnuli dovnitř a Albert s rodinou se postavil ke vchodu. Muž z civilní obrany jej zadržel.

"Promiňte, maximální kapacita je 1000 lidí. A je jich tam 997. Nemůžete dovnitř. Nestačily by filtry.

"Co teď budeme dělat, teď jsme pěkně v prdeli!!!" zařval jeden voják.

"No snad bychom tam měli jít my",přemýšlel nahlas další.

"Drž hubu! Snad nechceš být jako ti námořníci? Půjdou tam tihle, to je jasný.",řekl důstojník a ukázal na Tinu a děti. Tina okamžitě vehnala děti dovnitř a přitiskla se k Albertovi. "Zůstanu tu",zoufale řekla.

"Nesmysl, půjdeš za dětmi. V okolí je mnoho hlubokých jeskyní, schovám se tam a budu v bezpečí.",řekl Albert a políbil Tinu.

Ta pak beze slova odběhla dovnitř. Civilisté z civilní obrany vešli dovnitř.

"Bůh s vámi", řekl nejstarší z nich a zapnul vysílačku.

"Zavřít."ohlásil a velké dveře se pomalu začaly zasouvat. Albert koukal na děti a Tinu a Tina a děti koukaly na Alberta. Pak je oddělily tři metry ušlechtilé oceli. Albert tam stál a pořád koukal na ty dveře.

"Tak hele, chlape, kde jsou ty jeskyně o kterých jste mluvil? Měli bychom tam jít, za chvíli tu bude pěkně horko…",ozval se důstojník.

"Žádný tady nejsou, lhal jsem. Jinak by nešla dovnitř." řekl Albert zoufale.

Nikdo mu nevynadal, louku ovládlo mrtvolné ticho.

"Podporučík Aaron Mason.",řekl důstojník a podal Albertovi ruku. "Albert Hawkins", usmál se Albert.

Došli na okraj louky a pohlédli z kopce dolů. Z mraku smogu byla vidět Philadelphie ozářená podvečerním sluncem. "Díky, že jste nás vzal. Proč jste to vlastně udělal, už tak jste měl plný auto?",zeptal se Albert.

"Mám ženu a dítě. Ale i kdybych neměl, snad každý by zastavil.",odpověděl Mason.

"Každý ne, ale jsem rád, že zrovna vy a ne ti námořníci.",usmál se Albert.

"Každou chvíli by to tu mělo být.",ozval se řidič.

"Otče náš, jenž si na nebesích…"mumlal si jeden voják.

"Z nebes příjde něco úplně něco jiného. Bum!!!",odpověděl mu jiný, ale hlas už se mu třásl.

"Máme lístky v první řadě. Nebojte, vault to vydrží.",řekl Mason Albertovi, když viděl jeho ustaraný obličej.

Ozvalo se vzdálené burácení.



"A je to tady.",řekl suše řidič.

Na nebi nad nimi přeletěla raketa.

"A kurva.",zamlaskal svalnatý černoch, který zrovna jedl tyčinku. "Rád jsem vás poznal."řekl Albert a stále hleděl upřeně na město.

"Nápodobně."

"…Amen.",domodlil se voják a raketa zamířila k zemi.

A najednou všechno ztichlo, i ptáci přestali zpívat a lidi dýchat.

Temné zadunění, ostrý zvuk výbuchu a stěna z ohně a dýmu se valila vstříc hoře. Černoch dožvýkal, modlící voják ještě pevněji sevřel křížek, řidič polkl. Pak se všechno vypařilo. Albert se předtím pousmál.

Tina a děti byly v bezpečí, a jeho hromada spisů zmizela v žáru.

Odešel vcelku spokojený.