Kapky její duše

Tak jako řeka nikdy neodteče
a žal můj zcela nesmyje,
tak dál já budu prosit v kleče
toho, co brousí jejich meče,
ať i mě s Tebou zabije.

Tak jako vítr horu nerozdrolí
a nezasype moje touhy,
tak dál už poznám, jak to bolí,
když oči léčí rány solí
a krátký čas je náhle dlouhý.

Já neměl málo
a také jsem to věděl...
Snad se mi to zdálo,
když do prázdna jsem hleděl...

Tvou vůni stále cítím ze svých dlaní
a za nehty mám zbytky Tvojí kůže.
Já vím, že mi nikdo nepomůže
a jedno jediné mám přání.

Však všichni víte jaké....

Prší a déšť neustává,
čímž chladne rudá vroucí láva,
Chladne a vzdorně k tomu syčí.
Jsem sám na tenkém vratkém laně
jen s dlouhou tenkou tyčí.
Ti lidé pode mnou teď křičí,
já shora usměju se na ně,
všelijak... však jen ne odhodlaně...
První krok a lehké vrávorání...
To všechno při vzpomínce na Ni...

Je tu zima však přesto cosi hřeje.
Jsou to kapky s tvojí čistou duší,
ani nevíš jak jí to v nich sluší.
Je to život jenž k životu zas spěje.

A smrt tam spěje také...