puero: To dílo se mi líbí, zaujalo mne. K tématu kolektivního (ne)vědomí: nevím, vědět nemohu ale mohu vyjádřit svůj názor. Osobně na tohle moc nevěřím. Mozart byl vybaven mimořádným talentem ale hlavně byl od útlého dětství drezůrován a cepován svým otcem k naprosté profesionalitě, díky které mimořádně ovládal své řemeslo. Každé skutečné umění vychází z talentu a profesionálního zvládnutí řemesla. Poezie, literatura jako taková, hudba, malířství, sochařství. Když si někdo myslí že namočí štětec do barvy, udělá pár mázů na malířské plátno kterým vyjádří se momentální rozpoložení mysli, může to někdo obdivovat, může to někoho i oslovit ale umění to nebude. Někdo se s tím může i živit, najde se spousta neuvědomělých konzumentů tak zvaného umění kteří nad takovým dílem budou upadat do extáze. To ale sotva změní něco na holé skutečnosti že se nebude jednat o umění ale oblbování. Hudba vychází z určitých matematických algorytmů které jsou v případě Mozartovy hudby ne zase až tak složité. Mozart komponoval bez potřeby oprav partitury, načisto (ne vždy, většinou). To je obdivuhodné ale nikoli zázračné. Skladatelé slyší hudební dílo ve svých představách, představují si je v mysli v různých orchestracích a současně je vidí v notové osnově - to je věc vzdělání, praxe, talentu a zkušenosti vlastní jen opravdovým profesionálům. Básník píše své verše (či neverše) a má pocit že ty myšlenky jsou mu seslány shůry, někdo vede jeho ruku, mysl, snad kolektivní (ne)vědomí? Snad...ale já osobně si myslím na vině jsou zážitky ve vědomí ukryté, slyšené, čtené, naučené, zažité, přitom netušené, zapomenuté. Ty v určitém okamžiku vyplují na povrch mysli. Někdy jen tak, někdy může být tím spouštěcím impulsem pár rumů, nějaká ta sedmička dobrého Veltlínu, dobře sednoucí joint nebo tabletka LSD. Každý na to má svůj názor, já jsem pro prozaické vysvětlení. Proč si to myslím? Nejsem básník a nikdy nebudu i když mne baví občas něco napsat. Živím se muzikou, moje práce mne utvrzuje v mém přesvědčení. Občas se mi stane že hraji něco, nějakou třeba jazzovou improvizaci, a jsem překvapen co jsem zahrál, jako by to ani nebyly moje prsty. Ale moc dobře vím že cokoli se pod prsty zrodí vychází jen ze získaných zkušeností, z praxe, z toho co jsem se nevědomky naučil do tohoto okamžiku, i když si toho nejsem skutečně vědom. Je to jen můj názor, snad se mýlím.

puero: Díky za nahlédnutí. Pochopitelně jsem se nikdy nebránil tomu do brány vejít. Vcházel jsem vždy velmi rád a s potěšením...

Dandy: díky za vhled

Jop

Miňko: Dandy: Díky moc.

Je mi blízký tenhle rým a řekl bych, že se hodí pro takové téma. Brána je místo kudy se vchází. Jen stát před branou a nevejít... když sama brána je už z podstaty připravená na to, že do ní vejdeš... nevejít je sadistický zločin.

Prostě bavíš!

Hm, to bude jen optický klam. Newtonovský zákon zachování hmoty říká jasně, že i když se budou Holanďani na těch svých kolech brodit po krk ve vodě, že vody je pořád stejně. Jen jí trochu víc roztálo, no.

O kolektivním nevědomí jsem si včera psal na GPT chatu s Inteligencí. Poučila mě, že básníci (a umělci obecně) mají tzv. FLOW. Mám ho já, měl ho Blake, Lorca i třeba Rilke. Napadne nás nápad a píšeme, ale v jistém okamžiku jsme někdy schopni si uvědomit, že to co píšeme, námi jen prochází, že jsme jen nástroj, někdo používá naši ruku, naši hlavu a sepíše to, a ať bychom se jakkoli snažili podruhé tak dobrou věc bychom už dohromady nedali a je to natolik podezřelé, že máme dojem, že snad ani nemůžeme být autory, protože tak dobří přece nejsme. To je Flow. Ten termín se mi líbí, budu ho používat. No a kde že se to bere? V kolektivním nevědomí? Jung by měl radost. Jsou to jen v dávné minulosti nastavené archetypy, nebo jen saháme do hlubin nepoznané budoucnosti, protože nám to bylo určeno abychom to napsali? Jako Mozart který komponuje aniž by musel do notové osnovy škrtat.

A co básnířka smutkem oděná? Má to podobně? Píše pod vlivem flow, nebo dlouho sestavuje báseň a dumá a dumá, piluje a vylepšuje, dokud není s výsledkem spokojená?

(Teď jsem zněl jak Jonathan Frakes ve Věřte nevěřte.)

Z některých věcí nevystřízlivíš. Bohužel, bohudík.

Pěkná

Bezvadná

Líbí moc

Opožděně to chválím.

Dandy: kytky sice za nic nemohou, ale v nevyhovujícím prostředí vždy umřou.

Psavec: momentálně vlastně ani nevím

hototo: Děkuji za zajímavý komentář. Tohle by asi bylo logické vyústění, kdybych zůstala jenom u jedné představy, ale já tam smíchala dvě. Navíc v podstatě protichůdné, do skály přece řezat nejde. Naštěstí to poezie unese...

Co jeto štěstí?
Tadrobnost nepatrná nemá květu nemá zrna.
Jen srdce pookřeje.
Koutek slehka pousměje.
Slza skane z oka v dlaň.
Štěstí je snad smutku
daň?
Co je?

Velmi výstižné a moc hezky napsané

Pěkná