Jednou, ještě na jiném pracovišti, jsem si všiml, že má kolegyně je dnes jaksi jiná, celá rozjařená! Zeptal jsem se jí, co tak pěkného se přihodilo, že má takovou dobrou náladu! Se šibalským úsměvem mi odhalila své pravé rameno a na něm měla Henou nakreslenou krásnou pumu ve skoku! I já byl ten den nějak rozverný a o přestávce jsem jí napsal tuhle básničku. Ještě teď mi v uších zní její smích něžnou rolničkou!

Jsem tady, Bože. A kde jsi ty?

a přesto se tak urputně držíme svého JÁ ...

Prosím ať nečtou ti,co nemusí andělskou tematiku ! Je to modlitba za ztracenou duši a hledání s hlubším podtextem ale jednoduchou formou :-) přišla mi na mysl při zasnění se u metalové hudby :-)

jedna vzpomínková, avšak aktuální

Prší, voda stoupá.

Báseň k obrazu Kamila Lhotáka „Hřbitov automobilů“ /1943/

Když snoubí se hloupost s exhibicionismem. Když chlap je ješitnosti pln. Omlouvám se všem pánům, kterých se takové chování netýká, ostatní prosím, ve svém i našem zájmu , buďte více pokorní a ohleduplní i k našich citům, děkuji

Na hraně jsou jen dvě možné cesty...

Múzy se rády líbají, ale mnohem raději s mladíky. O staré básníky už nemají velký zájem, což je nám dědkům hodně líto a smutně ubekáváme v ústraní.