Kdo by chtěl babu, která přechlastá chlapa. To jsou jenom populistický keci, slušel by ji tam pacholek, teda kdyby vedle ní neseděl její přítel.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Pokračování Průzkumu ticha, tentokrát o východu slunce. Příště bude možná zátiší s lavičkou. (Fotografie tentokrát bohužel není má vlastní.)