Malý experiment... Ano, do města nám přijeli kolotoče.

...dlouho slibovaná

No dobře na výslovné přání Peťky, ale pořád je to jen další slátanina, jen na rychlo napsaná. Ale o psancích snad neplatí, je to myšlené tady, v mém okolí.

Přetransformoval jsem se do ženy (jen na chvíli).

... pri rozjímaní v kostole... PS: Ospravedlňujem sa Puerovi aj ostatným Psancom zato, že moja tvorba má čisto negatívny nádych, v poslednej dobe.

Báseň trafí svoj cieľ.

Nemám ráda drogy, alkohol, cigarety, ale to neznamená, že se neumím bavit. Nemám ráda falešné lidi a o to víc mám nepřátel, protože nemám problém říct člověku do očí, co si o něm myslím. Lepší to asi není, ale férovější určitě.

Název jsem si bez dovolení vypůjčil od Jeana Giona. ...a nikdo neumřel. Aspoň ne doslova.

Každý z nás určitě pohádku o Sněhurce zná... :)

Možná bych to už měla říct otevřeně a na "plná ústa" jak se říká!

... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

..někteří lidé jsou zahleděni jen do sebe a neberou v podtaz jiné, výsledky jiných, trápení jiných..jedním slovem dokáží vše zničit jako domeček z karet...ale stavíme znovu, protože abychom mohli stavět dál, musí ho někdo zničit?

Když tak procházím sešity se svou ranou tvorbou, tak s nimi nacházím i některé vzpomínky. Třeba tuhle jsem napsal tenkrát, co mě pochválil Michal Horáček (řekl, že jsem šikovný). Za co že mne pochválil? Za to, že jsem jako pomocný stavební dělník bleskurychle přestříhal plot, který odděloval jeho pozemek od sousedního, jenž údajně značně předražený přikoupil. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že štěstí je krásná věc. I to co se dá za prachy koupit. Ale Bludný Holanďan s tím nemá nic společného, pouze to, že vznikl ve stejný čas, v roce 1991. Je to takový monolog životem znechuceného herce.

..před spaním..