no... tak=)

moc stará věc, která se mi poslední dobou tak nějak vrací, tvůrčí proces byl podoben porodu minimálně paterčat, ale nějakým způsobem to muselo ven - třebaže s šišatýma hlavičkama:)

miluju zimu..

tak. sonet... je to takové divné=))

Bonobo, víno a prázdno před zkouškou... Takže si říkejte, co chcete, spíš neříkejte nic, takhle to teď prostě je:)

jen takové memento...nechápu proč to vždy musí odnést ti, kteří se snaží být jen prostě sami sebou...:(

.....co si myslí, že mají patent na ten "správný "život ....

hnus a krása k sobě mají zatraceně blízko, až splývají...

:)

Doufám, že to ohromný štěstí, nadšení a naděje z písničky Ocean od Johna Butlera, se mi aspoň trošku podařilo přenésti do téhle básničky

...co nemá žádný pravidla

z šuplíku ztracených básní...tolik mu toho dlužím...i tuhle básničku...snad po půl roce...není ještě pozdě...na malá přiznání ;)

nezaslouží si asi ani název...vlastně ani anotaci...je to jen vzpomínka na nedávnou páteční noc...

...strážci kotle...

Vzpomínka na noc/ráno/dopoledne mimo realitu v Hradišti, konkrétně na člověka, který jest živoucím důkazem toho, že sny někdy ožijí. A na všechny ty úžasný voloviny, co jsme prováděly s Evičkou. Díky!

trochu dlouhé...