Už to mám dlouho rozepsané,toto zamyšlení,tak ho sem dám,ať mám "klid":-)

Z hluboké deprese vznikají básně. Z hluboké deprese v biologii vzniká tohle:

„Quomodo cecidisti de caelo Lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes" - „Jak jsi spadl z nebe, Jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy!” Zrada nejmilovanějšího nejvíc bolí...a křivda srdce zatvrdí. Navěky věkův...

přání jedné tajemné noci...

Spíš píseň než báseň, alespoň formou. A spíš o větším množství takových pokrytců.

Zde anotace není zapotřebí, je totiž obsažena již v názvu básně.

Když jsem ji psal honilo se mi hlavou jak cesta naší ulicí zdánlivě připomíná životní pouť... Od radostných setkání s lidmi až po hovna či kaluže do kterých naší vinou šlápneme. A konečně jsou tu lampy, kterých si většina všímá jen když nesvítí. Jinak je moje první, tak budu moc rád za kritiku)