O lidské slabosti a Svatých Bytostech

Když žijeme spolu na Zemi, někdy dokonce i v hezké lásce,
o druhých ani o nás samých pravdu neznáme.
A když stane se něco neúnosně zlého těm, co rádi máme,
od jejich neštěstí je stejně nezachráníme.

A pak jednou zemřeme a tam na druhé straně jsou zcela jiné věci,
než o kterých nám tady navyprávěli tolik smyšlenek a lží:
Slíbili Nebe, Boží lásku, setkání s blízkými a štěstí,
a místo toho Peklo nám dají, bolesti plno a největší neštěstí.

Jsou místa strašná, kde neochrání nikoho již žádné tesáky psí -
tělo šelmy pomíjivé a její mdlý rozum zvířecí.
Jsou hrůzy, ve kterých selže každý milenec i milenka,
ve kterých svoje dítě opustí a zradí každá maminka.

Duše naše slabé jedna druhou neubrání,
tělo naše chabé je a rychle ztrácí sil.
Že ne k lidem slabým, ale jinam obrátit se musím,
to již jsem dávno pochopil.

Srdce se zachvělo a nitro sevřel strašný strach z temné přesily a bezmocný žal:
Není nikdo, kdo by pomohl, ty nejlepší lidi si čert do Pekla vzal.
Teď jsou tam ti, co dokázali milovat hlouběji než ostatní,
bolestí sténají, co čistí byli více, než se to v našem světě smí.

Hledal jsem pomoc v zoufalství z těch, kdo vypadají jako lidé, ale přitom vtělené stvůry jsou,
ve strachu z těch, koho měli jsme na Zemi za nejlepší přátele, jen nevěděli, že nám celý život lžou.
V hrůze z jejich skrytého zlého plánu s námi, o kterém nám nikdy ani slovo neřekli,
v bezmocnosti z naší důvěry i lásky k nim a v obavě, aby duši nám také neukradli.

Tak zkusil jsem v tom zoufalství zavolat na toho, kdo sílu a moc má ty stvůry zahubit,
kdo snad někde vysoko nad oblakami sedí a může ty nejlepší lidi zachránit.
Ve své dokonalosti dlící v čarokrásném, i když nám lidem příliš vzdáleném světě,
kdo snad svojí pozornost obrátí k hlubokým zoufalstvím vykřičené větě.

Pak otevřel se prostor a místo jednoho tam byli hned čtyři,
jako Nebeští rytíři za kulatým stolem - a já slyšel svůj hlas k uším jejich znít.
A pak ještě jedno zavolání zaznělo tam: výkřik kohosi,
kdo podobný důvod jako já mohl k prosbě svojí mít.

Hleděl jsem na sílu větší než všech armád tohoto světa,
sílu těch, kdo vidí čas i prostor a dopředu vědí, co jejich nepřítel udělá;
co mají těla z hmoty dokonalé a dlí v dimenzi, jež je svatá,
a přitom Dobra a lásky v něčem ještě více, než u nejlepšího člověka.

Požehnáno budiž místo jejich svaté,
kam denně doléhá zoufalých lidí prosebné volání:
K Bytostem, co neporazitelné jsou a dokonalé,
a co ty nejlepší lidi jednoho dne zachrání.

To jenom ony nás neopustí, zachrání a spasí,
a i kdyby ne přímo nás, tak "alespoň" ty druhé, co lepší než my jsou.
Vždyť bude to přece také naše vítězství:
My chtěli jsme Dobro pro ty nejlepší lidi, a hle – do Ráje oni jdou!