Doufala jsem že půjde o manžele Rablovi z Flinstounů,ale moje chyba. Ten závěr působí, že ji chtěl jen aby ji neměl nikdo jiný. Trochu zklamalo.

Potěšilo mě, že jsi myslel na podobné téma jako já, ale tvoje představa mi připadne přehnaně zjednodušená. Smrt je něco tuze složitého; z definice jde o okamžik bezprostředně za posledním okamžikem, kdy můžeme lidské tělo jako celek považovat za živé. I po smrti v něm neustále něco živého je − orgány a jejich buňky umírají postupně a miliony mikrobů, které má člověk v těle, zůstanou naživu také. Dokonce do určité hranice ještě dokáže lékařská věda tělo více či méně „oživit“ a tu hranici se daří po malých kouscích posouvat dál (i když to trochu připomíná nekromancii); pokud k tomu dojde, jednoduše prohlásíme, že o smrt nešlo. (Drásá mi nervy, když o sobě postavy v seriálech prohlašují, že už zemřely dvakrát...)

Tělo zabití rozhodně nepřijme „pokorně“ − u zdravého člověka snad všechny orgány dělají všechno, co mohou, aby nezemřely. Jen to prostě někdy nestačí. To je jako když máš ve škole napsat písemnou práci na téma, o kterém nic nevíš − můžeš se jakkoliv snažit, ale stejně nejspíš dostaneš pětku. (A pokud ne teď, tak příště.)

A nesouhlasím s tvrzením, že pro nesmrtelnou bytost není mezi časovými úseky žádný rozdíl. Kdybys byl nesmrtelná bytost a měl hlad a já bych ti nabídl/a dobré jídlo buď za pět minut, nebo za pět set let, to bys viděl, jak horlivě bys ho chtěl hned! I pro smrtelného člověka je přece velký rozdíl mezi „dnes“ a „zítra“, přestože se to z hlediska desítek let života zdá jako zanedbatelná chvilka.

vynikající závěr! "Krása ale odvádí od pravdy." jaká to pravda.

Milá ... Líbí se mi :-)

No, váš příspěvek končí hezkou nadějí, ale to by tu duši člověku nikdo nesměl vzít. A pokud jde o ztrátu blízkého člověka, zde je citát ze seriálu Kung Fu:

"...when we truly love, it is never lost. It is only after death that the depth of the bond is truly felt. And our loved one becomes more a part of us then was possible in life."

Jo, panda, kde je ti konec equine...

Hm koukám zes to schytal ... U mě to je celkem dobre

Děkuji za odpověď.
A abych předešla nějakým nedorozuměním... Mohu-li si představit cokoli, mohu si představit cokoli a nebo také nic, a při troše sarkasmu bych mohla říct, že báseň nemusela být vůbec napsána... nemyslím to zle, jen záměrně poněkud přeháním, aby bylo jasno, co myslím. Přeje-li si autor, aby si čtenář představil něco konkrétního, je dobré, aby k tomu "postavil nějaké koleje". Řekneš-li strom, výběr je bezbřehý, řekneš-li listnatý strom, výběr se zužuje, chceš-li aby si čtenář či posluchač představil třeba osiku, protože je to důležité, aby to byla zrovna ona, aniž ji chceš pojmenovat, musíš najít obraz, přiměr, způsob vyjádření, který posluchače či čtenáře dovede tam, kde ho chceš mít. Řekneš-li o něčem, že je to velmi staré, nemusí to ještě znamenat tu nejstarší knihu, tedy Bibli, může to znamenat klidně staré vydání nějakého románu, klidně staré dvě stě let. Krom toho je podstatný rozdíl v tom, má-li někdo v brašně Bibli nebo Darwinovo pojednání O původu druhů... Kniha v brašně nemůže být zaroveň Bible a zároveň Darwinovo pojednání - tedy pokud je řeč o jedné knize, a to je, zrovna tak jako zvíře nemůže být pes a zároveň kočka...
Koleje pravda bývají i do zatáčky, též mívají výhybky a dá se po nich couvat... a v depu bývá točna:-)...
Proč si mám myslet, z čeho to mám poznat, že Modrý portugal je cestující, když je to odrůda vína? A mám-li si to myslet, mám dostat od autora nějaké vodítko.

Takže závěrem: Dodatečné vysvětlování zamýšlených významů a zamýšleného sdělení nemá smysl; neboli, co má být sděleno, musí být napsáno. Čím přesnější a konkrétnější představu má autor, čím přesněji ji vyjádří (aniž by se uchýlil k polopatismu), tím přesnější a konkrétnější představu může vyvolat u čtenářů.

No, snad nebude tak zle, aby bylo třeba zakládat tuto kategorii.:-)

Eliška Vobrubová: S volným veršem máte pravdu a asi se tu pokusím založit kategorii špatný verš, kam budu své případné výtvory dále vkládat.

Eliška Vobrubová: Já jen abych předešel dalším zmateným pokusům o rozbor...
Kniha může být opravdu cokoliv, během básně si můžete dosadit hned několik titulů. Exemplář opravdu nemusí být starý, tak jako pomněnky nemusí být modré, i když se to o nich v přirovnáních říká. Na tom ale vůbec nezáleží.
Ano s průvodčím a černými pasažéry míříte správně, ale opět Vaše myšlenky narazí na neprůchodnou zeď doslovnosti.
S tím strojvůdcem jste mě pobavila. Pokuste se oprostit od přílišné zaujatosti tím, že koleje jsou rovné a nedá se na nich zatáčet. Zjistíte, že strojvůdce opravdu udává směr. Víc Vám už napovídat ale nebudu .
S čím asi opravdu pomoct musím, je verš s opičákem. Představte si, že kniha v průvodčího brašně je Darwinovo O původu druhů. Zároveň to může být třeba Bible. Paličatý strojvůdce si to taky nedokáže srovnat.
A abych vysvětlil Ahasvera. Jde o postavu věčně putujícího Žida. Můžete si třeba představit, že je ten člověk už opravdu unavený z nekonečného putování, které nemá žádný uspokojivý cíl. Mír, který hledá, nenachází, je mu nekonečně vzdálený a on musí neutěšeně čekat na nepřicházející smrt.
A když říká, že se lidi nemění, tak je to jeho názor. Třeba s ním nesouhlasíte, ale prosím, neberte mu ho. Spousta lidí by s ním souhlasilo a nejeden člověk dokonce tvrdí, že celá historie je toho důkazem. Konečně všichni známe pořekadlo nic nového pod Sluncem, určitě má nějaký smysluplný význam.
Modrým Portugal je jen další z mnoha postav ve vlaku. Je to náhodný spolucestující, o kterém nic nevíte, vlastně si ho skoro ani nevšimnete a najednou zjistíte, že tam prostě je, a že Ahasverovi připíjí... zřejmě krabicovým vínem.
Jinak je to báseň opravdu špatná, nebo alespoň špatně ukončená. Chybí jí pointa a vůbec vyplyne tak nějak nikam, jako ten vlak, který odjíždí do dáli i s těmi neznámý lidmi, kteří míří do neznámých míst.

jayjay:
Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností.
Pojem pravda hraje primární úlohu ve filosofii, vědě, právu a náboženství (či teologii).
Pravdě se věnuje neformální logika a epistemologie (gnozeologie). Pravdivé mohou být výroky, premisy, závěry, názory, přesvědčení nebo soudy.

Eliška Vobrubová: S pravdou nebo s pravdami? Je jedna, nebo jich je víc?

Ať se snažím jak chci, nedaří se mi přijít na to, o čem báseň je (má být). Když ji zkouším rozlousknout od konce, kde by měla být poita, čeká na mne hrdina krabicových vína ten mi vůbec nepomůže. Ledaže by to byla báseň o někom krabicové víno popíjejícím a vlakem při tom cestujícím. Nic z toho ale nevytěžím. Stále to dílo na mne působí násilně šroubovaně s obsahem a smyslem nezbadatelným. Vyvstávají mi nad textem otázky, odpovědi z něj neřicházejí.
- "V brašně si přinesl knihu" - bude to patrně jízdní nebo přepravní řád, co by jinak průvodčí nosil, v práci si nepočte, a kdoví, smí-li vůbec;
- "Starou jak exemplář v lihu" - přirovnání nerozumím, exemplář může být klidně nový, byl-li pořízen nedávno;
- "Rozhodl, kdo musí z kola ven" - má to snad být narážka na "černé pasažéry"? - nebo z jakého kola, kým je tvořeno to společenství, z něhož má být někdo vyloučen, a proč?;
- "Strojvůdce udává jízdě směr" - no, mezi námi, jízdě směr udávají koleje, strojvůdce má za úkol řídit vlak, udržet ho jna kolejích a jet tak, aby byl dodržen jízdní řád;
- "Že jeho otec byl opičák/Nevěří, starej paličák" - jaký význam nese toto dvojverší? o čem/o kom co vypovídá?
- "Copak je nového ve světě?" - není jasné, kdo se ptá patrně přistoupivšího Ahasvéra (tedy toho věčného poutníka);
- "Hlavou zavrtěl trochu víc" - kdo? a proč víc, doposud nikdo nevrtěl hlavou ani trošku;
- "Svět se mění, lidi ne" - ... soudím, že lidi se také mění, takže jaký význam to nese tady a proč tahle formulace?;
... a tak dále... --> ... ten Žid se rozplakal, ale pro množství otázek předchozích nevím, co ho přivedlo k slzám... šroubovaný verš o míru a věčnosti není přesně a jasně řečeno, aby jednoznačně vyplývalo, jak to autor míní, ale řekněme, že jediné, co je věčné je hrob, ale proč s kameny jen a bez ozdob.
- A nakonec: "Připil mu modrý portugal" - kdo komu? kde se to tu tak zčistajasna vzalo? A není to tak, že se připíjí něčím než něco? ... něco se spíš upíjí.
Úhrnem:
Příliš mnoho slov s nejasným posláním. O čem ta báseň vlastně je? O někom, kdo má někoho v državě a rozhoduje o tom, kdo zůstane a kdo bude vyloučen - z jakého důvodu?
Je mi líto, ale text na mne působí jako uměleckoidní balast, jehož výpověď a poslání zůstávají mi utajeny.

jayjay:
S pravdou se to má asi tak jako třeba s demokracií, prostě budˇ je nebo není.

Eliška Vobrubová: Existují i pravdy nepoctivé?

Matttyna:
Jaký ty poctivý pravdy máš na mysli? Nějak je tam nevidím...

Přísně vzato nejde o volné verše, neb text postrádá tu nejcharakterističtější vlastnost volného verše, totiž enjambement, neboli veršový přesah, což znamená, že věta jednoho verše přesahuje do verše dalšího. Tato malá nepravidelnost zabraňuje rytmickému mechanismu verše pohltit větu.
Ve volném nebo uvolněném verši je enjambement přímo důkazem jeho nezávislosti na syntaktickém členění věty.
Takto se s veršovým přesahem vypořádal například básník Josef Hora:
Též z vnitřku hnije strom. I praví
list k listu: Tebou vniká jed.
Já však jsem zítřek, já jsem zdraví.
Shoř v ohni, vyvržen a klet.

Konstatování skutečnosti. Mohlo by tam být příkladů mnohem více, ale také i mnohem méně. A co s tím dál?

Yarrod: WoSC: Souhlasim a dodavam — A co na to pisatel? Kde je jeho nazor? Na co prisel on?