Úvaha o smrti

Když zemře člověk, který je nám blízký, cítíme žal, který není způsoben samotnou ztrátou. Ve svém životě přece něco ztrácíme neustále. Odcházejí lidé, mizí věci a ztrácí se čas. Když se loučíme s lidmi, tušíme, že už je nemusíme nikdy vidět, zmizelé věci už nemusíme znova najít a času nemusíme mít už nikdy nazbyt. Ale šance tu stále je.

Když zemře člověk, setkáváme se prostřednictvím smrti s něčím, co nemůžeme porazit. Smrt je dokonalá. Neodvolatelná. Nemůže být prohlášena za omyl, smrt je jistota. Neporazitelná smrt nám bere všechny možnosti, uvádí nás do situace, kdy je veškerá snaha marná, před kterou se láme moc i nejmocnějšího z nás.

Překvapivě pak může působit skutečnost, že zabíjet může každý. Není v tom žádný zázrak. Zemřít můžeme kdykoliv, bez jakékoliv přípravy. O život nás připraví i sebebanálnější náhoda. Tělo oběti se podrobí smrti s překvapivou samozřejmostí. Pokorně ji přijme, jakoby šlo o pouhou prohru v nějaké hře. Jak se ale smířit s tímto střetem? Jak to, že absolutní moc smrti může proniknout do našeho nejistého světa skrze ruce kteréhokoliv člověka, skrze jakýkoliv okamžik? Lehkost, s jakou smrt ukončuje náš život, nás znepokojuje.

Lidé v tomto světě často věří, že kdesi hluboko v jejich těle, tak hluboko, že ji ani nejde najít, se ukrývá nesmrtelná část, jedinečná pro každého z nás. Říká se jí duše.

Oni jednou zemřou. Jejich těla se rozloží, ale jejich duše tu jsou navždy. Dokonce věří, že jejich duše přijme stvořitel, všemocný Bůh dlící nad naším světem a s pečlivostí důvěryhodného bankéře bude jejich vklad opatrovávat navždy. Žádný jejich čin, myšlenka či pocit nebude zapomenut a pak, až skončí poslední den, budou opět vzkříšeni v novém, dokonalém světě.

Pokud někdo ctí takovou myšlenku, není pro něj obtížné upravit si svou představu o smrti. Ano, stále je pro něj neporazitelná. Ví, že přijde, že mu vezme jeho blízké, jeho blízkým vezme jeho a že se pak už nikdy nesetkají. Ovšem nesetkají se nikdy pouze v tomto světě. Je tu totiž naděje, které se mohou chytit, že existuje ještě něco za tímto světem.

Představme si to tak, že smrt tu stále je v celé své děsivé absolutnosti. Ale už to není bezedná propast požírající vše živé. Je to opona, která spadne a ukončí navždy jedno představení. Za oponou ale stále něco je. Stvořitel jí jednou opět zvedne a všichni lidé se opět setkají.

Vidíme tedy, že naše pojetí smrti je podmíněné. Vychází z celkového pohledu na svět jako takový. Na to, jaká je jeho podstata a podoba. Klasický materialistický pohled předpokládá, že svět je nekonečný. Neexistuje konečná hranice světa. Jak by mohla? Co by za touto hranicí bylo? A z čeho by vlastně byla tvořená? Je zřejmé, že taková hranice je prostě nemožná, pokud předpokládáte jednotnou podstatu světa, pokud je tvořen jen a jen materií. Není pak možné rozlišovat, kde svět ještě je a kde není, kde jedna podstata končí a kde jiná začíná. Ani smrt není pak hranicí tohoto světa, která by dělila náš svět vezdejší od světa jiného.

Známe i jiný náhled na svět a roli smrti v něm. Pohled, který neuznává nekonečnost materiálního světa. Podle této představy je náš přítomný svět pouze součástí jakéhosi většího systému. Lidé, kteří v toto věří, pak rozlišují svět přirozený a nadpřirozený. Místo, kde žijeme je samozřejmě ten přirozený svět. K čemu pak slouží v této představě nadpřirozená část? Pokusím se odpovědět.

Představme si, že bychom byli všichni nesmrtelní. Člověk, který není ohrožený smrtí, nebo lépe řečeno koncem svého života, se nemusí ničeho obávat. Má totiž k dispozici nekonečné množství času a tedy i nekonečné množství možností. Na svůj život nahlíží jako na nekonečný pás bytí, nestojí tedy před běžnými problémy smrtelného člověka. Pravděpodobnost ho vůbec nezajímá, protože je jedno, jestli nad něčím stráví mnoho let nebo jen chvíli, pro nesmrtelnou bytost není mezi různými časovými úseky žádný rozdíl. Když si vytyčuje své cíle, nemusí se zabývat pravděpodobností. Má přece neomezené množství pokusů. V nekonečném čase dosáhne naprosto všeho, co je možné.

Člověk ale není nesmrtelný a ve svém konání je omezen nedostatkem času. Pro cokoliv, co dělá, musí obětovat svůj čas, musí doslova obětovat příležitost dělat něco jiného. Jinak řečeno, všechno nás něco stojí. To je problém společný všem lidem a to na každém místě a v každém čase.

Být člověk, to znamená především uvědomovat si svou odlišnost (výjimečnost) od ostatních tvorů. Přesto uchopit tuto rozdílnost je velmi těžké. Konečně naše tělo je stejně jako tělo zvířete z masa a kostí, musíme dýchat, jíst, pít, podléháme stejným fyzikálním zákonům. Kde je ta odlišnost? Už pravěký člověk si nejspíš položil stejnou otázku a my víme, k jaké došel odpovědi. Když nedokázal najít příčinu mezi přirozenými věcmi, které vidí, které dokáže uchopit, nebo pochopit, musel si odpovědět, že příčina pochází od věci nadpřirozené, neuchopitelné a nepochopitelné. Věci, které my říkáme duše. Jeho závěr byl tedy začátkem nadpřirozeného světa v jeho představách. Duši totiž mohl přisoudit nesmrtelnost.

Jak lákavá je ta představa! Sám umřu, mé tělo, všechna má lopota, vše, co jsem vykonal a všechny náklady a příležitosti, které jsem kvůli tomu obětoval, se v tomto světě v prach obrátí, ale díky mé duši nezmizí. Všechno to bude existovat dál v nadpřirozeném světě. Člověk, který si klade otázku, zda má jeho bytí smysl, když se všechno stejně řítí jen ke svému konci, nalezne v představě duše a nadpřirozena kýženou odpověď.