Libi

Daisy Moore: Četl jsem teď Valkýry od Paula Coelha. Druhá mysl je taková ta myšlenka na pozadí.
Ty popisuješ takový stav relaksace, kdy se snažíš nechat vše odplynout, vyprázdnit mysl (dělám teď s youtube, je tam hluboká relaxace čaker) a najednou se na pozadí objevuje ta myšlenka, u tebe na odchod.
S tou prý se nemá bojovat, naopak s ní pracovat, rozvinout ji a ona pak sama zevšední, vyšumí a odejde...V knize jedna z hlavních postav pořád řeší seznam hostí na nějakou oslavu.

shane: Nejspíš zcela nerozumím...mohl bys svou myšlenku nějak rozvést?

človiček: Souhlasím, že se člověk své minulosti nikdy úplně nezbaví. Myslím, že by ani neměl. Utváří nás... A i když si dotyčný třeba myslí, že minulost už nechal za sebou, ona ho dříve nebo později stejně doběhne. Zaskočí ho zcela nepřipraveného a už je pak jen na něm, jak ji přijme a co s ní ve svém životě udělá. :)

Druhá mysl...

Mockrát jsem chtěl najít nový přístav, ale kotva vždy držela pevně.Stejně bych si vše táhl do nového prostředí sebou.

Daisy Moore: O.K.! Taky si někdy trochu vymýšlím a život občas plyne jinak, než bych si přál. Tvůj příběh je velmi sugestivní, byť z těch tvých reakcí na komentíky si domýšlím jiný...Možná to tak i je, možná je něco jinak. Kdo ví?
Tak ať se daří už jen dobře! Děti jsou velká inspirace a učí nás pravdě o životě...
P.S. Taky moc nemusím alkohol a to jsme na montáži slavívali dost často. Teď jsem občas vypil tak tři pivka (10) ve sportbaru, když jsem tam šel na fotbal.
A teď v týdnu jsme trochu slavili, rok vnučky a dvoje jmeniny. Připil jsem šampaňským, my chlapi jsme měli pár vodek a cucal jsem bílé vínko.
Ale jinak jsem čajovej! :-)

vanovaso: To mě opravdu těší. Děkuji za krásnou reakci.

shane: Možná ano, možná ne. Uvidíme, kam příběh povede. Každopádně je děj vymyšlený. Postava i pocity. (Částečně) Každý se občas cítí ztracený, ale já znám svou cestu a svůj život žiji naplněný láskou, vděčností a pár lidmi, co za to stojí.
Samozřejmě, byl pro mě první rok s dcerou těžký. Měly jsme problémy a komplikace...nebylo to úplně to růžové mateřství, to nejlepší období života... Bylo to náročné, ale spolu jsme to zvládly. Vzájemně se toho naučily a teď (už rok) se máme jenom krásně. Na občasné malé zadrhnutí.
PS: A paradoxně...v reálném životě ani nepiji. Alkohol mi nikdy nic moc neříkal :)

Opravdu excelentní,sugestivní, hodně mě zasáhla.

Daisy Moore: Bude happy end? Nu, když jsem četl tvou odpověď človíčkovi, zadoufal jsem, že část toho je autorská licence a ty jako matka se neutápíš ve vině ani ve víně..
()

shane: Souhlasím, každý má svůj život ve svých vlastních rukách. Ať už o tom ví nebo ne. Ať už s tím, umí pracovat, či ne.
Uvidíme, zda se hlavní hrdince příběhu podaří nakonec děj i žánr příběhu změnit. :)

Smutné je, jak v téhle době
lehce zbloudíš sama v sobě.
Na dně sklenky pravda není,
nenajdeš v ní zapomnění...

Když se do ní podíváme,
špatný pocit z toho máme.
Noční můry přijdou k nám,
tam uvnitř je každý sám...

Sugestivně smutný příběh, jaký se v mnoha variacích opakuje i u těch druhých. Sami přicházíme na tento svět, jen my sami vpravdě žijeme každý jen sám za sebe tenhle život, to divadelní představení, jehož jsme sami autoři, režiséři, kulisáci i hlavní osoby!
I když se občas zdá, že jsme jen hříčkou v rukou někoho jiného, svůj scénář si píšeme každý sám a třebaže nám do toho občas mluví i ti druzí, my jsme ti, kteří tomu dají konečnou podobu a svůj život si musí každý odžít sám ve svém mikrosvětě, který je ovšem multidimenzionální a často se protíná s mikrosvěty jiných v dimenzích lásky, lhostejnosti či nenávisti...
(. .)

slavek: Opravdu? Přečtu si. Takové myšlenky má asi spousta lidí. Ale jen málo kdo přijde na to, jak to vlastně udělat.
Ano, bohužel je to tak. Lidé se postupně uzavírají do svých osobních bublin a svět kolem nevidí ani neslyší. Nebo se tak alespoň tváří.
Já děkuji :)

Upravit děj, změnit žánr, ale nejde to. Psal jsem to v anotaci jednoho dílka na začátku října. Snaha napsat něco lehčího, optimistického - ale ne a ne. Mám přesně stejný pocit, že ty příběhy/básně má v rukou kdosi jiný.
Jinak úžasně popsané dojmy, pocity. A myslím, že nezájem o odpověď na dotaz "jak se máte", se dá zobecnit na všechno. Bez zájmu se míjíme a skutečná snaha někoho vyslechnout a dokonce pochopit je neskutečně vzácná.
Díky.

Psavec: děkuji moc, vážím si toho

Super smuténka.

človiček: Ano, také jsem to z dcerou pocítila velmi tvrdě. První rok života málem "zničil" mé já. Dalo by se říct, že jsem se opravdu ztratila někde mezi přebalováním a krmením. Doktory a tím, abych stíhala v domácnosti vše, jako před tím. Což tedy (alespoň první měsíce s naší malou) bylo opravdu náročné až nemožné. Až nyní, po 2 letech, se opět lehce vracím k sobě. A nebo lépe řečeno, nacházím své nové já.
Držím palce tobě a tvé cestě!

Bál jsem se,že se v té básni najdu.Nejsem si jist, že jde udržet si životní standart a přitom být rodičem, který skoro vše dělá pro rodinu.Určitě byl čas ,kdy jsem to už nebyl já , ale nyní se vracím sám k sobě.Báseň mě trochu přistihla.

slavek: Jsem ráda, že se líbí. Smutné ano...bohužel. Smutná realita.