V pozadí deštivé noci

Uklouzla jsem hned na první řádku své další kapitoly.
Přála jsem si upravit děj, změnit žánr, ale zdá se, že můj příběh už má ve svých rukách někdo jiný až moc dlouho.

Skla v pokoji se mlží slzami z předešlých let. Alkohol pulzuje v mých žilách a já neustále ujíždím tomuto okamžiku na kolotoči svých nekonečných myšlenek.
Přála bych si rozplynout se v zapomnění. Zmizet.
Proměnit se ve vzpomínku na někoho z dávné doby. Odejít a už se neohlédnou zpět.
Je to vůbec možné?
Jak změnit stav, ve kterém žijete už tak dlouho, že si ani nevzpomínáte, jaké to bylo před ním?

Z okna v místnosti, ve které sedím, sleduji malá světélka rozmazaná na pozadí deštivé noci. Pouliční lampy, domy naplněné životem, spěchající auta. Všechna se zdají tak malá. Tak nepodstatná.
Já tu sedím sama a za mými okny se nad tím nikdo ani nepozastaví. Nikdo, z těch lidí tam venku, o mě neví.
Lidé od sebe mohou být na dotek a přesto se neustále míjí realitou. Na této planetě si každý sám žije svůj vlastní svět.
Nelíbí se mi, jak to tu chodí, ale myslím, že jsem si na to prostě už zvykla.
Po všech mých přešlapech jsem vlastně ráda, že jsem se stala neviditelnou. Že o mě lidé ztratili zájem.
Nejsem připravená na jejich otázky. Ani na pohledy, které by následovali po odpovědích.
Když se vás totiž někdo zeptá, jak se máte, nechce to opravdu vědět a vaše upřímné odpovědi ho mohou zaskočit.


Svíčka na stole už dohořela. S pohledem rozostřeným v nočním šeru přemýšlím, zda je to znamení. Jestli mi sám vesmír nechce naznačit, že už bych měla jít.