jj, znám ten pocit a z něho prameící strach, kdy člověk každé zazvonění prožívá se strachem, a nemusí to být jen v noci... bohužel , jsem zažila i ty nejhorší... nikomu je nepřeju... a potom, když je telefon hluchý ,nebo ho na druhé straně nikdo nezvedá... a už nikdy nezvedne...

Máta: hmm.. dobré zamyšlení.. :) díky

Čekání v obrazech... všichni čekáme, někdo s nadějí, někdo beznadějně. Někdo na cestu do nikam, někdo na cestu kamsi, kam nikdo nedohlédne, každý jsme uzavření v naší malé čekárně, někdy nechceme a někdy jen tiše čekáme, bude, nebude, přijde, nepřijde, někdy prostě žijeme bez myšlenek na to, co bude, dokud to bude nepřijde... dokud nás neopustí naše brýle a my se už nebudeme chtít zvednout, možná by to bylo příliš jednoduché...
Díky, hluboký obraz...

ŽblaBuňka: jj, to přichází s věkem.. a má to něco do sebe.. ;)

umíš si to prožít ;o)))

Zamila: já myslím, že spíš jemná, erotická báseň, ty čuňačinko.. :)) navíc.. vždyť je to o houslích.. nebo..? :))

Pěkná čuňačinka :-D ;-)

Amelie M.: ano,přesně tak jsem to cítila, a hledala jsem podobná slova, tys je teď vyřkla za mne... hudba nás povznáší... ta hudba k tomu prostě patří, byl to skvělý nápad...

děkuji vanovaso :) upřímně.. když jsem psala ta slova.. naprosto krásně jsem si je v představách odžila.. jsem ráda, že se líbí.. a myslím, že i ta hudba k tomu patří.. dává básni nový rozměr.. s její pomoci se lze vznést až do oblak..

Krásné - báseň, a hudba pohádková ...

Taky mám občas takový pocit, když se jednomu všechno sype pod rukama, každý dobrý skutek budiž náležitě potrestán. Člověku se chce prostě křičet... Ale... když se sejde takových nul víc, je to docela fajn, protože víme, že my nuly se na sebe můžeme spolehnout :-)

ŽblaBuňka: já myslím, že všichni si rádi občas smlsneme ;))

taky ráda mlsáš?;o)))

Sucháč: :-)

Mňam!!!:-)

Amelie M.: Ano naštěstí dopadlo. Díky

Máta: i já chápu tebe.. vlastně myslím, že chápu oba pohledy.. Jsem ráda, že to dopadlo dobře..;)

Amelie M.: Ano, to chápu, ale v tu chvíli to pro mě bylo takové, trochu jako zrada obzvlášť u někoho kdo je ti tak blízko a je pro tebe tak důležitý, a ještě když se vyřešila docela těžká krize. Ten pocit byl z pohledu pozůstalého. Tenkrát mi bylo patnáct... Teď už na to taky koukám jinak.

Máta: zajímavé, vše, co jsi napsala.. díky za to.. jen chci říct, že to není asi vůbec o tom "ty mě dokážeš opustit, když já tu jsem?" atp. Jsou stavy, kdy se myšlení natolik zatemní, že..

taron: tak ted jsi mě fakt rozesmála :)))