Na zamyslenie. Osobne tvorbou tiahnem k poézii, ale už som si vypočula aj názory, že moja próza je o poznanie lepšia, ako verše... Každému podľa chuti. Hlavne sa nevzdať a vytrvať. ;)

Puero to má jako s jídlem. Když má opravdu hlad, vrhne se na večeři o sedmi chodech, takže i k próze se dostane, ale přejídat se neumí. Básně jsou jako jednohubky. Když vám nechutnají, neotrávíte se z nich, zlepšíte si chuť jinou, horší je to s prózou, která se nepodaří.

Souhlasím s DDD, že ctít gramatiku znamená úctu k jazyku. Kde chybí, tam je těžko hledat v obsahu něco vážně míněného. A zase jako s jídlem, napřed jíte očima, pak teprv se odhodláte ochutnat obsah. Já patřím k těm, co rádi čtou tlusté a těžké knihy. Do knih s chybami čmárám perem a na poslední stránce obvykle sepíšu nějakou výhružku jako: editora by měli pověsit za jazyk a zapálit, nebo tak něco. Takže mi přijde jen správné u díla komentovat chyby v diakritice a podobně a stejně jako DDD nesnáším, když se pak někdo urazí, že v jeho díle vyhledávám gramatické chyby a nezajímá mě obsah. Zvláště u dyslektických autorů.

Tenhle fejeton je fajn. Rád se pohádám kdykoli s kýmkoli.

No, souhlasím s tebou, co se volného verše týče – je mi také zcela zahalen tajemstvím. Ale protože nejsem básník (a často na to upozorňuju), někdy se i přiblble ptám…
Takže k próze. Občas svými dílky obšťastňuji poroty literárních soutěží. Amatérských soutěží podotýkám, ale na druhou stranu – počet profesionálů (těch, které psaní uživí) by se u nás dal zřejmě spočítat na prstech jedné ruky. Zatímco tady na Psancích jsem asi jeden z nejčastěji kritizujících gramatiku a stylistiku v dílech druhých, tak z množství chyb (všeho druhu) opravených profesionálním korektorem před uveřejněním mých povídek mi jde často hlava kolem! Takže pokud mají být literární weby jakýmsi předstupněm k tištění děl, je důraz na jejich odstraňování navýsost nutný a na litwebech naopak silně podceňovaný. Na druhou stranu, chyby dělá každý – a je mnohem lepší přehlédnou (i hrubou) chybu na Psancích, než ji mít na furt vytištěnou v tisícovce knih.
A potěším tě. Rozhodnou, zda před „a tak“ bude nebo nebude čárka, tedy jestli jsou věty v poměru slučovacím nebo důsledkovém, mi dělá neuvěřitelné problémy – prostě to nejsem schopen poznat.
Romány na pokračování nečtu ze stejných důvodů.
Můžeme brečet spolu , pokud tě to baví. Nebo můžeme (i každý zvlášť) něco napsat :-)

Dovol, abych se zastal volného verše. A také dovol, abych se zastal našeho jazyka.
Netroufám si tvrdit, že do toho vidím, ale napíšu, jak to cítím.

Právě proto, že volný verš se nemusí rýmovat, je dost vhodné, aby určitý rytmus měl. Ne takový ten prvoplánový a "polopatický", ale takový jakýsi vnitřní, který není na první pohled třeba vidět, ale o to víc je znát, když v básni není. Pak by totiž mohl být vydáván za báseň v podstatě třeba i novinový článek. Věř, že někdy není úplně jednoduché najít to zvukově a rytmicky správné slovo tak, aby do výsledné skládanky organicky zapadlo. Jak říkal pan Skácel - Básně už jsou, my je jenom nacházíme. Proto budu hluboce obdivovat každého, kdo je schopen napsat během několika minut báseň, které nic nechybí, nic nepřebývá, krásně zní a plyne a ještě mě něčím obohatí. Zatím jsem nikoho takového nepotkal.

Co se týče jazyka - máš pravdu, každý občas udělá chybu. Já taky. Ale pokusím se ti nastínit trochu jiný pohled - a věř, že v tom není žádná nadutost ani pýcha. K tomu mám, myslím, dost daleko. Mám to takhle: Pokud si nejsem něčím jistý, v životě bych si nedovolil to vystavit na internetu a nechat lidi, aby to četli. Hanbou bych se musel propadnout. Myslím, že - pokud se chci nazývat básníkem, nebo spisovatelem, byť amatérským, měl bych se minimálně snažit udělat všechno proto, abych svoje nedostatky odstranil. Urážejí mě hesla typu: "Hle, jak jsem nevšední a hluboký, gramatika mě nebude spoutávat." Z téhož důvodu mě pak uráží taková díla číst. Myslím, že se tomu říká úcta k jazyku :-)

Zajímavé a opravdu stojí za zamyšlení.délka i myšlenka akorát.dobré

mannaz: ŽblaBuňka: VKate: Severak: Jsem ráda, že jsme se shodli v tom, že psát prózu dá mnohem víc námahy. Už proto, že prozaikovi neprojdou ani špatně napsané interpunkce, že nestačí padesát slovíček a dílo je hotové. Navíc u volných veršů se kašle i na rýmy a metafory jsou mnohdy tak krkolomné, že snad ani sám autor neví co chtěl říct (šestinozí osli, kolibřík si ustlal v uchu netopýra a jiné lahůdky). A to mám básně docela ráda.
Ale je to tak, a já kvůli tomu prózu psát nepřestanu a vám moc děkuji za přečtení i za komentáře.

Domnívám se, že zatímco báseň se napíše uplně jednoduše, stačí nálada, se čtením je to horší. Musí na to být klid a nerušenost.

Naopak napsat povídku mi trvá docela dlouho, ale čtou se skvěle, protože člověka vtahují do děja a atmosféry.

Jeden román na pokračování mám vyhlédnutý, je dopsaný, ale musím si ho vytisknout. Z monitoru bolí oči.

Pišu obojí (prózu i poezii).

Jo jo, souhlasím. Ale sama za sebe třeba můžu říct, že próza se také obtížněji píše. Básnička je napsaná třeba i do 5 minut a stačí k tomu obyčejný postřeh ze života, nebo pocit. Aby ale člověk napsal něco delšího (konkrétně třeba ten román na pokračování), potřebuje více času, musí nad tím více uvažovat a musí mít víc odhodlání, aby to dokončil. I to je nejspíš důvod, proč se na webu objevuje převážně poezie. :)

Co je v životě lehké...?

Musím souhlasit, s prózou je to bída. (Nebo píšu tak děsně :-)). Ale občas se čtenář najde a pak se to fajn.