DDD: Moc děkuji. Ten konec je schválně napsaný takhle, aby zasáhl. A ich forma je tam ze stejného důvodu :).

Víš, tohle je přesně jedna z těch básní, u kterých se mi příčí říct, že se mi líbí. A to znamená, že funguje. Je bezvadně napsaná, výborně zvolená slova, jen konec je na můj vkus snad až příliš přímočarý. Nevím ale, jak jinak bych to napsal. Oslovila a to hodně. Povedla se ti.

taron: Ano, lidé jsou chybující a žádný systém není dokonalý, všude se dají najít postranní cestičky a schovaná špína. Mluvit o tom a psát je asi tak to nejmenší, co se s tím dá dělat. Dík za komentář :).

ano, každá věc se dá zneužít...i ta nejlépe myšlená :)
a zase mi to připomnělo Yanu a její kdysi výrok ve smyslu, že si nikdo nemůže být za sebe jist... - jsme všichni stejní, jsme jen lidé :)) - ale to je zamyšlení mimo tuto báseň .

pěkně psané :)

Severak: Ony se odbory vyvíjely a za komunistů byly taky něco úplně jiného než původně, když už se chceš ohlížet do minulosti. A dnes někdy opravdu slouží jako expres do politiky, na to jsou doklady.

Blbý je, že se zapomíná, na co vlastně odbory původně byly. V očích mnoha je to jen další z kariérních žebříčků.

Lenča: To jo, pěkně :)). Dík!

Pěkně poučný příběh :)

Lenča: Děkuji za návštěvu i komentář :)

Moc se mi líbí :)

Zamila: Díky :)

Kvalitní báseň :-)

Jiří Turner: Děkuji. Je to tak. A rodič je na tom ještě hůř, protože se s tím, s čím se vypořádat vlastně nelze, musí vypořádat sám za sebe a navíc za dítě. Těžký úkol.

Hezký fejeton, mám podobnou zkušenost. Poprvé jsem to řešil, když mi dcera asistovala při zabíjení králíků...
Jak se vypořádat s něčím, s čím se vypořádat nelze...?

Ailin: Já děkuji za milý komentář :). Tvoje vzpomínky z prenatálního života jsou hrozně zajímavé, už jsem o něčem takovém slyšela.

Moc hezké... takové čisté, opravdové. Pamatuju si, že jako dítě, v určitém věku, jsem to cítila hodně podobně jako Tvoje dcera. Ale pamatuju si taky, že když jsem byla ještě úplně malá (tak 3-5 let), tak jsem "věděla", že moje duše přišla do tělíčka miminka v bříšku mojí maminky, a pamatovala jsem si na určité věci s tím spojené. A tohle mi nikdo neříkal, dokonce v mém okolí nebyl nikdo, kdo by to takhle bral. Proto jsem se nebála ani smrti. To až později, když jsem přejala názory svého okolí, tak jsem se to marně snažila pochopit - a děsilo mě to, protože jsem to prostě nepobírala. Díky za zajímavé téma :)

Orionka: bez komentáře :D

Amelie M.: Ty mě úplně obludizuješ, snad to se mnou tak zlý ještě není :D

Orionka: opět se modlím, abych se ti někdy nedostala do spárů :D

Amelie M.: Proboha, jen to ne! :))) děkuju ;-)