kmotrov: A časem se ukáže jestli se z toho vína stane ocet nebo kvalitní archivní...

DDD: Já mám pocit, že Ty jsi jeden z lidí, co si to jen představovat nemusí, že se ti občas přihodí, že jsi za rozednění veku. Díky moc.

Moc hezký. Chtěl jsem napsat něco chytrého, ale radši si budu ještě chvíli jen představovat...

Yanishka: Jak jsem psal Zamile, ono se tou jízdou rozebereš a ty rána jsou pro mne jak energeťák Pak to zas chtělo ruma, někdy dva tři abych usnul.
Díky moc.

Zamila: Může si autor přát víc než takovouhle reakci na své dílo?
Díky moc.

Jak jsem mohl jet po práci na kole? Lehko, brzo ráno je chladněji, šlapáním se rozproudí krev a za chvíli jsi v pohodě.

yes, to je dokonalé... úplně tě vidím, jak jsi unavený, rozbitý a přesto(nebo právě proto) jsou ty verše dokonalé

Ježiši, to je ale krásný!! To je snad nejkrásnější báseň, co jsi napsal! :-) Teda ještě s tou jednou super, co jsi četl na srazu. PS: Jak jsi mohl jet po takové šichtě na kole? Uf :-D

taron: Díky milá kolegyně.

souhlasím s Yasmín

Yasmin: Díky za to nadšení :-)

Tohle je skvělý. A nejvíc nadšená jsem z posledního verše. Moc se ti to povedlo!

gabkin: Děkuji za upřímnost, teprve konfrontace se čtenáři ukáže, jestli jsem dokázal překročit vlastní stín. Jestli v tom alespoň někdo najde, co jsem do toho chtěl vložit.

nerozumím dílku, ale znám to téma. Sám se těchto krásných témat bojím. Ať jsem zkoušel napsat cokoliv, pokaždé to skončilo v koši s myšlenkou...ani to zlomkově nepopisuje tu krásu.
Sám jsem jen rýmař, ale oceňuji podání tohoto tématu.
Jsou vzácná - a obtížná.

Severak: Hezky fouknul Severáku.
Díky moc.

Yana: No a to vlastně ani nevěděla jak strašně daleko jsme byli...
Jsi úžasná. Děkuji Ti moc.

geniální :-D A že to tu občas kvasí a lidé se opíjí. :D

Jej teď si čtu svůj komentář k tvému dílu, a to jsem ani netušila jak brzy ten vítr potkám, děkuji

Musím ti to napsat, má to souvislost s tvou básní, s větrem, s tím jak vnímáme, se mnou, s tebou a s něčím co je mimo nás, s něčím čeho se dotýkáme, z čeho mrazí a co možná jen já nedovedu pojmenovat, s něčím mimo tuhle realitu. Dnes je u nás obzvlášť větrno, vyrazila jsem se svými psy. Krásná procházka a ještě krásnější návrat. Loukou kde si vítr pohrával s květy, loukou která mě úplně uchvátila a nevím jestli to nebyl sen. Zelená, fialová, žlutá, růžová, bílá, barevní motýlkové pohrávající si nad tou nádherou, ale hlavně ten vítr. Proháněl se se svojí majestátností, já ho snad i viděla a on mi vyprávěl. O době před více než sedmi sty lety kdy jsou první zmínky o naší oblasti, o osídlování, o lidech, o bolesti, láskách i o válce a transportu smrti, o židech, o odsunu a o tom že tahle louka tu byla vždy a vypadala přesně takhle a hrál si v ní už jako malý kluk a čekal tu na mě a na nás na všechny co jí procházíme. To aby nám to vyprávěl a mi byli šťastní, šťastní že jsme alespoň na chvíli součástí té nádhery. A já šla a radovala se, a brečela a snad i ti psi to vnímali. Obraceli ke mě svoje hlavy a drželi se u mě. A okolo nám mávaly ty čekanky, komeníčky, žebříčky, jetel, pantoflíčky, jitrocel a nevímco ještě. I přesličku jsem tam našla. Neskutečné. A pak jsem potkala sousedku na kole. Řekla mi že chodím tedy hodně daleko s pejsky. No a to vlastně ani nevěděla jak strašně daleko jsme byli...

Singularis: Děkuji za hodnotný komentář. S tou nedokonalostí a opravdovostí, o tom byla má předchozí úvaha, že přikrášlování nad rámec obsahu je ke škodě:

https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=36239-pi-neboli-puvab

Tohle je o dotaženosti. V jednom dokumetu o sobě Nohavica prozradil, že napíše píseň a zdá se mu skvělá, založí ji a podívá se na ni za měsíc, už ji tak skvělou nevidí.
Postupuji podobně, někdy změním jen slovo, nebo pořadí slov a má to na dílo zásadní vliv.
Nikdo nenabere víc než jakou má lžíci, to řekl textař folkových písní Jiří "moravský" Brabec. Je to o talentu, jde jen o to nabrat tu lžíci plnou.

Tady jsem třeba po burčáku hodně kvasil (psal a škrtal, psal a škrtal). Ne pro to abych to zkrášlil, ale abych do toho dostal bigbeatovou atmosféru.

https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34295-bigbeatova

Nabral jsem jen tolik, jakou mám lžíci...

Díky.

Velmi pěkně vyjádřená myšlenka. Já tvorbu literárního díla obvykle přirovnávám spíš k semínku, které vyklíčí, roste, vykvete, plodí a pak případně časem degeneruje, pokud ho mezitím autor neopustí. A chce to vystihnout tu správnou chvíli, protože tak jako člověk se v průběhu života mění, něco získává a něco jiného přitom ztrácí, i dílo, jsouc tvořeno, každou změnou něco získává a něco jiného ztrácí. Zpočátku je obvykle divoké a vášnivé, stejně jako jeho psaní, ale časem získává zodpovědnost a ušlechtilost, stejně jako autor v přístupu k němu. Nemyslím si však, že by jedno bylo cennější než druhé. Souhlasím s Amélií M. Třeba na seriálu Neon Genesis Evangelion jsem si asi nejvíc vychutnal/a tu nedokonalost a opravdovost. Rebuild of Evangelion dovedl sice k dokonalosti vizuální efekty, ale už mě neoslovil. Ta počáteční "jiskra" už v něm chyběla. Dost podobné je to se Star Trekem; z původního seriálu se mi líbí skoro tři čtvrtě epizod, z těch nových už většinou jen občas nějaká.