už z té řepky začínám i žlutě vidět

Ať žije dotovaná řepka... :-)))
(Nemohla jsem si pomoct.)
Jinak pampelišky a ohon lišky je fajn nápad.

Já mám jen takovou poznámečku k těm vlaštovkám. Snažit se nenechat odletět vlaštovky je nemožné. Naštěstí.
;-)

Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale za tou první přiletí druhá, třetí, další a další...
Neztrácej naději.

pěkné a upřímné

Na rovinu! Já se v mládí moc nesmál, mě život spíš fackoval. Teď je mi líp.
Každý kdo je mlád, může se tomu smát...
Je pro mne klišé který se mě netýká. Takže jsem vděčnej za to co je teď, a to Ty tam máš. Takže fajn.

Yana: Jani, je krásna, mám z nej zimomriavky po celom tele!

nelkej, bude líp, i s důchodem se naučíš vycházet ;o)))

I my jsme se smáli. I my...
To zní až děsivě a k tobě mi vůbec nesedí! Vlaštovky je nejlíp chytit pevně za ocas. A nepouštět :).

Vlaštovky zůstávají v nás,těla stárnou, ale myslí jsme často mladí...díky za to...a když se popálíme,musíme - je třeba nechat zchladit bolest pod proudem vody ,a jít dál... Pěkné... Líbí se mi, hodně k zamyšlení...

A co když nenecháme vlaštovky odletět a ony zmrznou s námi...?

Souhlasím s A42.
Zajímavá myšlenka. Vlaštovky ve mně evokují jaro, naději a štěstí. Prohloubila si jimi tu hloubku, do které podle tebe upadneme, když se na "stará kolena" pokusíme odletět na jih s nimi... :-) Působivé a deprimující ;-)

Asi ještě nemám právo o tom přemýšlet a přesto.. přemýšlím. Báseň ve mně zanechala zvláštní směs pocitů. Od tísnivého smutku, přes naději, až k jakémusi neurčitému nadhledu mezi řádky.

Celý život se připravujeme
na to co přijde
a pak se divíme

Přitom je to tak jednoduché
nenechte odletět vlaštovky

Tohle jsi napsala krásně. Asi nikdy nejsme tak úplně připraveni...

Já ji nenechala odletět, ani jsem neletěla na jih :-)

Je to zajímavě podáno a asi i moudře a s vtipným názvem. Jen, promiň, ale přece Ti ještě není sto let, není na stáří trochu brzo?

kmotrov: já vím, vždyť já vlastně všechno vím a přesto, občas s láskou ke všemu a k všem, na svých cestičkách zabloudím :-)

Mamka: no, dá se to tak říct, dík

ŽblaBuňka: Já vím, ale tak někdy na všechno co vím zapomínám, děkuji

A42: Jo máš pravdu mně se taky líbí druhá část básničky, ale když už mě to tak napadlo :-)

Všem se nám občas ztrácí cesta, já Ti můžu jen od srdce popřát, aby jsi v sobě nalezla cit pro to vidět ji i tam, kde bys ji třeba nehledala.

Nehledat včera, to mi jde někdy velmi těžko. Výstižné.
Jen, ale to je čistě můj pocit, bych se možná obešla bez těch petrklíčů.