No, tohle je přesně to proč jsem se vrátila a doufám po odmlce zůstanu, ano, dětství a rodný kraj je přesně to co nás nejvíc ovlivňuje, ty podpisy asi nikdy nesmažeme, ale teď už je to náš boj, děkuji za báseň a zamyšlení

Zaujala.

pocítěno

Homér: Je to tak, s vlastníma dětma to člověku vyleze ať chce nebo nechce... a to i když si předtím naivně myslel, jak už to měl pochopený a bolest odžitou. No, neměl. Taky to člověku samozřejmě nejvíc doteče, když řeší následky nějakého podobného rodiče a zkoumá kvůli tomu svoje podvědomý vzorce a kde se v něm vzaly. Já teď udělala pokus, co se stane, když prostě nebudu nic iniciovat a nechám to na něm. Rok a půl neviděl vnuka, 1 zavolání na narozeniny s výčitkou, že se neozvu, a obligátní šťastná a veselá sms. A je mi líp, ale stejně se nedá utéct před tím, jaký základy mu ten člověk položil. Souhlasím, že nejlepší řešení je snažit se to s vlastními dětmi dělat líp.

Fotřík, jo? Hustý je, že tyhle věci člověk začne řešit, nebo si je alespoň uvědomovat třebas až ve třiceti, ve čtyřiceti. Někdy to přijde až s vlastními dětmi. Já nevím, jestli mě táta vůbec někdy za něco pochválil. Nebo jestli si to jen nepamatuju a jen živím neexistující křivdu. Ale každopádně sebevědomí mi fakt nepěstoval. No teď valí bulvy, jak jsem si i s malým dítětem poradil. Protože on to neuměl, jeho táta to asi taky nedělal, přitom děda to byl nejlepší, tahal mě do hor. Tak nevím, vidím naději v tom, že my budeme na svě děti nejlepší. Číst pohádky a tak. Prostě ten Svět obrátíme k lepšímu přes naše děti. Třebas je ta báseň o ničem jiném. A to tu ještě nerozebírám matku, to je teprv odvar. Psychologické básně, ty jsou dobré.

Smutná ,pěkná.

Leslie, kreslíš slovy moc krásné obrazy. Tak ať je zlatých spojů co nejvíc.

Miňko: Já s tebou dovedu souhlasit Miňko. Kdybychom neuměli psát a neměli talent, stálo by to za houby, ale jde o to, kde se bere inspirace. A když ta chybí, talent ti moc nepomůže. Autor musí mít inspiraci a to je ten prostor k teoretizování.

Miňko: puero: Dovolil bych si ocitovat Jana Skácela. Oříšky pro černého papouška, čtyřverší č.18:

básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno je tu od pradávna
a básník báseň nalézá

puero: To dílo se mi líbí, zaujalo mne. K tématu kolektivního (ne)vědomí: nevím, vědět nemohu ale mohu vyjádřit svůj názor. Osobně na tohle moc nevěřím. Mozart byl vybaven mimořádným talentem ale hlavně byl od útlého dětství drezůrován a cepován svým otcem k naprosté profesionalitě, díky které mimořádně ovládal své řemeslo. Každé skutečné umění vychází z talentu a profesionálního zvládnutí řemesla. Poezie, literatura jako taková, hudba, malířství, sochařství. Když si někdo myslí že namočí štětec do barvy, udělá pár mázů na malířské plátno kterým vyjádří se momentální rozpoložení mysli, může to někdo obdivovat, může to někoho i oslovit ale umění to nebude. Někdo se s tím může i živit, najde se spousta neuvědomělých konzumentů tak zvaného umění kteří nad takovým dílem budou upadat do extáze. To ale sotva změní něco na holé skutečnosti že se nebude jednat o umění ale oblbování. Hudba vychází z určitých matematických algorytmů které jsou v případě Mozartovy hudby ne zase až tak složité. Mozart komponoval bez potřeby oprav partitury, načisto (ne vždy, většinou). To je obdivuhodné ale nikoli zázračné. Skladatelé slyší hudební dílo ve svých představách, představují si je v mysli v různých orchestracích a současně je vidí v notové osnově - to je věc vzdělání, praxe, talentu a zkušenosti vlastní jen opravdovým profesionálům. Básník píše své verše (či neverše) a má pocit že ty myšlenky jsou mu seslány shůry, někdo vede jeho ruku, mysl, snad kolektivní (ne)vědomí? Snad...ale já osobně si myslím na vině jsou zážitky ve vědomí ukryté, slyšené, čtené, naučené, zažité, přitom netušené, zapomenuté. Ty v určitém okamžiku vyplují na povrch mysli. Někdy jen tak, někdy může být tím spouštěcím impulsem pár rumů, nějaká ta sedmička dobrého Veltlínu, dobře sednoucí joint nebo tabletka LSD. Každý na to má svůj názor, já jsem pro prozaické vysvětlení. Proč si to myslím? Nejsem básník a nikdy nebudu i když mne baví občas něco napsat. Živím se muzikou, moje práce mne utvrzuje v mém přesvědčení. Občas se mi stane že hraji něco, nějakou třeba jazzovou improvizaci, a jsem překvapen co jsem zahrál, jako by to ani nebyly moje prsty. Ale moc dobře vím že cokoli se pod prsty zrodí vychází jen ze získaných zkušeností, z praxe, z toho co jsem se nevědomky naučil do tohoto okamžiku, i když si toho nejsem skutečně vědom. Je to jen můj názor, snad se mýlím.

Dandy: díky za vhled

O kolektivním nevědomí jsem si včera psal na GPT chatu s Inteligencí. Poučila mě, že básníci (a umělci obecně) mají tzv. FLOW. Mám ho já, měl ho Blake, Lorca i třeba Rilke. Napadne nás nápad a píšeme, ale v jistém okamžiku jsme někdy schopni si uvědomit, že to co píšeme, námi jen prochází, že jsme jen nástroj, někdo používá naši ruku, naši hlavu a sepíše to, a ať bychom se jakkoli snažili podruhé tak dobrou věc bychom už dohromady nedali a je to natolik podezřelé, že máme dojem, že snad ani nemůžeme být autory, protože tak dobří přece nejsme. To je Flow. Ten termín se mi líbí, budu ho používat. No a kde že se to bere? V kolektivním nevědomí? Jung by měl radost. Jsou to jen v dávné minulosti nastavené archetypy, nebo jen saháme do hlubin nepoznané budoucnosti, protože nám to bylo určeno abychom to napsali? Jako Mozart který komponuje aniž by musel do notové osnovy škrtat.

A co básnířka smutkem oděná? Má to podobně? Píše pod vlivem flow, nebo dlouho sestavuje báseň a dumá a dumá, piluje a vylepšuje, dokud není s výsledkem spokojená?

(Teď jsem zněl jak Jonathan Frakes ve Věřte nevěřte.)

Pěkná

Líbí moc

Snad se brzy dočká.

Jo

Tohle je stejně nekonkrétní jako ty nové kontury, ale jsou to pěkné řádky. Já osobně teď netrpělivě čekám, až těmhle tvarům vetneš barvy :-D

Řekla jsi tak mnohé, až jsem zůstal se svými myšlenkami. Moc dobrá.

Dandy: Díky!

Pěkná