Pěkné, je jen škoda, že nepíšeš erotickou poezii, měla by takový něžný nádech si myslím.

I Puero pocítil v jistém okamžení Dylana. Asi nejvíc v tom třetím odstavečku. A v tom volné rozběhnutí k deklaraci zamilování se. Trochu Hollywoodská scéna, ale hezká.

Pěkné
Symptomatické
Oligofrenologické
Piktomorfologické
Parafunkcionalistické

a taky endodondrologické,
hlavně pokud jde o to prostředí, tam je ta ondodrolóza nejvíce cítit. V té tresce na samotném konci díla spatřuji jakousi snahu přiblížit se jistým numinózně laděným vlivům Salvatora Dalího, ten jak známo použil na telefon humra čímž jasně deklaroval svůj komunikační akcelerátor jako humánní kategorický imperativ moderní doby!!

Dovoluji si nesouhlasit - po zácpě nezbytně nemusí přijít průjem. Někdy to ve střevě ztvrdne a ucpe se to a jak jde další a další jídlo, tlačí a vytváří v břiše kapsu, která praskne a všechno se to vytlačí do svaloviny a člověk po velkých bolestech umře.

Po tom, co jsem viděl film Samsára začínám vážně pochybovat o tom ukájení se po zbytek života, páč jak k tomu jednou přičuchneš, už se vezeš. Na druhou stranu, v křesťanském ztechnizovaném prostředí to možná neplatí. No řekni, rozešla by se s tebou ženská, kdybyste žili v necivilizovaném koutě světa, nebo na poušti? Ty bys z hlíny uplácal domeček, ona by si tam lehla a po dvou třech vrzích by jídlo domů nosily děti, ani bys nemusel vstávat.

Na sedmnáct dost dobré.

No já ti nějak nevím. Jak doporučuje Shane: na tvým místě bych to nevzdával a šel do toho. Pěkně někde na hnoji v chlívku, když se zhasne, smrdí všichni stejně a zas tak velký rozdíl v tom jistě není. Máš mou podporu.

(Ale básnička je to strašná a rozhodně není srandovní. Je slizounská.)

Slušel by ti volný verš. Rozprostřel by tvoje myšlenky víc do prostoru a básničky by získaly nadýchaný volný styl, který se jeví upřímnější, opravdovější, když se píše o zásadních věcech.

Hmm, hutná a těžká básnička, rozhodně nic vzletného. Mám z toho depku a splín. To byl nejspíš účel, co?

To je jako když Krakonoš po těžkém a vysilujícím boji s imigranty zasedne ke psacímu stolu, nohy v lavoru, mokrý šnupfentuch na pali a píše svému zesnulému příteli von Trautenberkovi: ,,Když tu nejsi, s krajem se těším na peřinu..."

Typický Homér to jsou Středoproudaři a podobná dílka, já mám ale radějc Tsunami. Tam si hraje se slovy trochu nadstandartně. Nebo Pojednání z dostavníku, to má vlezlý začátek.

No, a jsi ve sborníku. I když rozhodně to není typický Homér.

Je to pochvala.

Řekl bych, že je tam všechno, co tě nějak specifikuje, kdyby to byla anonymní báseň, hned bych poznal, že je od tebe. Spojuješ dětská slova, máš ráda zdrobněliny a erotika je u tebe jakési zastavení času, do něhož tikají v detailech všechny ty básnické postřehy a odměřují cosi, co dále probíhá jen jakoby ve vnitřních představách hlavních hrdinů. Ale hlavně bych tě asi poznal podle třetího řádku. Imaginativní představa, co se těžko dá nějak jinak než slovy vytvořit, ale funguje. Ten obrázek mě nějak mrazí, nevím proč. Asi těm dvěma závidím. Jo prachsprostá závist to je. Jako by mi nikdy nebylo sedmnáct.

Homér: Protože jsme jen dva. Ale kdybychom byli tři, mohli bychom aspoň vytvořit rovnostranný trojúhelník a dav by naší břitké satiře podlehl?

Ačkoliv, u fotbalistů člověk nikdy neví. Rozumí líp účesům než geometrii.

poll: Hmmm. Asi se v těchhle věcech dost vyznáš. TO bys to jinak asi nechválila, viď?

Když dovedeš s takovou jistotou poznat, co je dobré a co ne, tak to doufám, že taky ráda houbaříš.

poll: A všimla sis vůbec něčeho?

Možná je ta báseň opravdu skvělá, ale to já těžko posoudím. První řádek mi v dalším čtení zabránil.

PRAVOPIS PROBOHA!!

Nemyslím si ale, jako tuhle Zamila, že by nějaká většina čtenářů zbytek nepřečetla, ne. Psancům je to jedno. Tyhle otřesnosti zbožňujou, pochutnají si na tomhle blábolu a pochválí tě. Vědí o umění houby. Houby!! A jsou na to HRDÍ.

Piš dál. Zahlcuj web těmito laskominami. Je to přesně to, co teď psanci chtějí číst.

Psancům: dobře se BAVTE.

Hmm. To je taková dívčí představa o krásném životě. Život jako peřina. Jé.

Ale jednou mě napadlo tohle: pokud existuje cosi jako posmrtné bytí, proč bych po něm měl toužit, když mám rád život? Jaké rozkoše a bezbolestnost mi může nabídnout nějaká vyšší úroveň bytí, když život bez bolesti není opravdový? A konečně, proč bych neměl rád vzpomínat na to, jakými útrapami jsem prošel, když měly pokaždé dobrý konec a ty co neměly, mě posílily? V jaké to falešné nerealitě, v jakém to pokryteckém časoprostoru bych se byl ocitl, nebýt bolesti? Byl bych jako gumový medvídek žužlaný v bezzubé puse. Tvárný a se vším spokojený, žádná vášeň, žádná touha, žádné usilování a snaha po zdokonalování. To by přece bylo strašné. Já potřebuju bolest, potřebuju přece svou dávku nenávisti, nespokojenosti, potřebuju nepohodlí, abych měl stále za čím jít a oč usilovat. To je to po čem toužíš i ty a netoužila bys, kdybys byla se vším spokojená. Jen díky všem těm hrůzám toužíš po tom krásném. Buďme rádi za své bolesti. Za zlomená srdce, která nás nutí věčně chodit světem a hledat lásku, no ne?

Vidíš to. Ty to odděluješ. A přitom já věřím v to Shoppenhauerovské ,,krásně bolí". (Kolikrát jsme se už na tohle téma bavili.)