Umouněnka: Ten s prominutím debil jsem byl já. :) Ovšem ta kritika osobního přístupu byla zaměřená spíš na ochranu soukromí než na vliv na umělecké ztvárnění.

Vane z toho ponurost a smrt. Uschlé mouchy na okenní římse.

Díky, ó untrwasrmanské citoslovce, za rozšíření sbírky básniček o puerovi. Už to bude na sbírku.

Tak snad tě tedy potěšilo, že jsem si vzal tvou radu k srci, vzal pero a tu blbost opravdu napsal.

Budeš slavný.

Bravo. Podobnými básničkami si rozmazlené děti ze základky vyřizují účty se spolužáky.

Tak mají vznikat opravdová blues! V deliriu.

Miluju alegorii.
Je to vrchol ženské odvahy.
A upřímnosti.

Hnoji zdar!

A toto je jako co, proboha?!!

Zima je pro baroko a Bacha jak stvořená. Léto to je zase Vivaldi, ale zima to je jasný Bach. Zšedivělý, dřevitě zpuchřelý a těžký Bach ve violoncellu nebo na cembale. Skvěle´s to tam vynašel.

PS: Měl bys tu sbírku vydat.

No, nás češtinář učil, že u těchhle akuzativů se volí ony N-alternativy jen, když jim předchází předložka. Ale kdyby si toho nevšimla Amelie, možná bych si toho nevšiml ani já. Co je to tři písmena v textu, že jo. I u toho zruší jsem měl problém, ale není to chyba. Hezky se tam pracuje s tichem a hlukem, což je pro prostředí starých baráků docela adekvátní. Já vyrůstal v paneláku. Výtah byl rovněž nasycen veškerými efemérními odéry, ale pot ten bylo možno si setřít prstem ze stěny. Dokonce věřím, že se ten výtah tím neustálým ježděním nahoru a dolů skutečně potil námahou jako nějaká k věčným mukám očistce odsouzená duše. My měli na chodbách v paneláku světlo žluté. Bylo tak odporně a nesnesitelně žluté, že se na chodbách vytvářela mlha hustá jak mlíko. A když vypli proud, tak tam svítilo to ještě žlutější požární světlo s červeným proužkem. A navíc tam byla žlutá omítka a takové tygrovatě žlutočerné dlaždice... no hnus! V noci bylo slyšet jak v trubkách teče voda z horních pater do těch spodních, jak u sousedů vrže postel, jak o dvě patra výš hraje někdo na housle, v noci chodily po zdi stíny, jak jelo nějaké auto na parkoviště. Takový panelák je vlastně něco jako na břehu uvízlá ponorka. Ale tahle básnička nezbytně vůbec nemusí být o nějakém domě. Má ambice fungovat i jako něco symboličtějšího. Třeba hlava! Hlava je přece taky dům! Dům plný vzpomínek. Dům kde se ryje nehty do zdi, když má člověk absťák, když je frustrovaný, nebo jinak latentně trpí jaksi dovnitř. Může to být sám život.. dala by se aplikovat na ledacos. Stvořils univerzální básničku. Která nicméně dovede oslovit více smyslů naráz. To by mělo myslím hrát v poezii přední úlohu. Není na škodu je-li něco nesrozumitelného, protože po přežvýkání celku se vjemy spojí v celek nový. Já jsem v tom nažvýkal poměrně dost abstrakce, ve spojení se zažitým z toho mám patrně ten správný pocit, byť, ty jako autor a kuchař téhle věci můžeš sotva tušit, jaký, protože když něco čtu nemáš jistotu že to budu číst tak, jak ty si plánuješ, leda bys byl velmi rafinovaným a předvídavým autorem.

Jo a líbí se mi konec. Ta narážka na přesýpací hodiny. Těžko si představit mouku, nebo hypermanganová zrníčka, když se sype časová jednotka. Vždycky to bude písek.

Nějakou chvíli jsem tam musel hledat tu pro tebe tolik typickou antigravitační (odlehčující) složku, než jsem si uvědomil, že je hned v prvním řádku, v těch mracích. Ale ani po druhém přečtení jsem se od země neodlepil. Nějak je v ní na tebe moc moralizování. Je v tom cítit nesvoboda neposlouchat. Ale já přece mohu neposlouchat, mohu si věřit čemu já sám chci a jsem vlastně vděčný za pestrou nabídku pravd a lží co se sypou jako sníh, protože si z nich mohu snadněji vytvářet vlastní názor a vlastní názor je odrazem mého charisma, tak proč tady trojtý Dé skuhrá nad zbytečnými řečmi, kterým neví, jestli může nebo nemůže věřit? Dyk je jen na něm, aby si sám označil co je a co není důvěryhodné, co je a co není podstatné. Jen ať se sype!

Nějak mi v tom chybí básnické obraty. A nejen že jsem nepochopil obsah ani formu, já se s tím ani nedovedu ztotožnit, protože Wall street jako fenomén kapitalismu v roce 2001 definitivně zanikl. Básnička zapadne. Brzo.

No, spíš, že jsme doopravdy dosud nic nevěděli. :-)

To je prozření.
K pravdě si člověk musí dojít sám jaksi empiricky, nebo tušením. Kdo to nedokáže, tomu je třeba pomáhat lží. Jedna lež konfrontuje druhou a anihilují. Mezi tímhle nekonečným vznikáním a zanikáním omylů teče řeka filozofie k jakési osobní pravdě - k tvému rudému moři. Básníci jsou blázni co se plaví proti proudu k prameni, který je taky mořem, protože je začátkem moře. Ale snazší je básnictví odložit a nechat se tou řekou dovézt tam kam spěje a jen v klidu koukat z okna.

Ach, jak patetické.

Docela k pobavení. A ten konec je jak ono okřídlené Kam se člověk dosud nevydal - ze Star treku.

Mimochodem nebýti již normálním člověkem značí krok do temnot (zase ten Star trek) vlastní individualizace. Vyčlenit se z davu je jako nechat se vymalovat pořádnými barvami.

Jako další obraz budu malovat ovečky. Budou se rozplývat v nafialovělém západu slunce do červánků rozfoukávaných větrem. Každý kdo bude před tím plátnem stát je vdechne (nehledě na to, že ovce vlastně pěkně smrdí, jejich vlna taky a olejové barvy a terpentýn taky stojí za to) a řekne si v duchu: hmmm.

Velice rajcovní.

Nu v nechutnostech nemusí být nutně vulgárnost. Třeba Merici Caravaggio maloval shnilé ovoce a byla to krása. Jde o to uvědomit si tu podstatu a o to snad jde i v té tvé básni, ne?

To je sice trochu defétistické, ale vcelku to odpovídá obecné realitě. Když se nezastavíš, nezbytně se na křižovatce dříve či později ocitneš a pak - volba. Představuji si realitu, jednu z nekonečna, kde se na každé křižovatce rozhodnu správně a jinou realitu, kde se pokaždé rozhodnu blbě.