Sakrachlape gůůd. Máš jedničku.

Zastavil jsem se nad Hydrou, než mi došlo co to vlastně je, zjevil se mi v hlavě obrázek kolejí a jejich dravého rozvětvování v dobách, kdy jste usekli jednu a narostlo na ní osm nových. Mám rád básně o vlacích.

Nevidíš mu do hlavy. A on nevidí do té tvé. Předpokládáte oba, že se ten druhý dovtípí. Jste ztraceni.

Fíhá. To je těžký produkt. Ten konec je iracionálním dojezdem velmi komplikovaného pojetí determinismu stimulujícího peripetie tvůrčích hodnot autora! Jaký to sociální dříč se v tobě dme na povrch! Sláva ti.

Konečně zas jednou něco obyčejného. Vypnu mozek, rozhoupám prostor a otevřu oči. Nádhera. Jednudoché nic o vraždění a trhání vlasů. Takový mentální klistýr. OK.

Docela dobrý.

A jednou budete mít taková docela malilinkatá Úžasňátka.

Zorničky a ,,plných tajemství" dóst nesedí. Mně se ale líbí to dvojí neosobní zprostředkování: jednou básníkem vypravěčem a podruhé tím ,,kdysi někdo řekl", nabývá to básníkovo líčení na ,,souhlasnosti". šimrá řev a touhy....no ty koncovky to dost shazujou. Proč to nechceš měnit?

vtipné a stravitelné, jen ten poslední rým je třeba něčím zapít

Dobrý počin. Good. Líbí se mi, že se nedrží zavedených forem. Že užívá neotřelé výrazové prostředky jako Královna polí, polednice. (Teda nevím, jestli má být s malým P) Pomiluj....hehe...ny? Styl se mi líbí. Jen té deprese je tam nějak málo.

Je to super. Má to v sobě takovou vtipnou ironii.

Je úúúžasná!! Otevíráš v ní svět dospěláckých potřeb jako okno, jímž ses dosud jen koukala ven a všechny ty tužby pronikají dovnitř a pohlcují tě, jako jezinky Budulínka....rrau. Sním tě.

Ó jak jarní nádech čpí z tvé ódy ó.

Město si hraje s city - město si hraje s městem.

Tohle je mi blízké a líbí se mi to. Je to houpavé a barevné a erotické, to mám rád.

dobrý

Slnečnica ostává opet sama? To mě mrzí.

Tak nevím, má se to rýmovat nebo nemá? Na první pohled je jasné, že vyniknout má myšlenka ne forma. A myšlenka to není otřepaná. Kydat lásku vidlemi!

Hezké.

Tenhle básnický svět je tak křehký co? Je to samá perla, samý balet, člověk by pak čekal alabastrový pomník a přitom i ta obyčejná kůra má cosi do sebe. A mlčící básník je rád za kůru, protože si na perly a zlatistá klubka vlasů dávno příliš zvykl.

Je smutná. (Jakoby povzdech, že něco spirituálního odpadlo a zbyl jen svět)

I ty Brute? Kdo si chce ještě kopnout?

No, divím se, žes taky sklouznul k pokusu o horor. Ta forma je super. Je pravidelná, má spád a vidím ji poprvé. Ale o strach tam nejde. Ponuré téma ještě nikoho nezastraší - navíc: proč všichni ta hororová díla tak natahují? Dyk to vede jen k omílání téhož pocitu. Podle mě by měl strach gradovat a vyvrcholit a ne se jen kumulovat a nabalovat a pak vyčpět v pointě příliš vzdálené začátku.