Krásná věc Tino. Je z toho patrná ta křehkost míjeného kouzlení. Ta v letu jakby zachycená ledabylost čehosi velikého a silného, co tkví v přitažlivosti dvou lidí, potkaných jakoby náhodou.

Je sympatické, že se pořád držíš svého stylu veršové výstavby včetně všech těch grafických prvků, co už jsou pro tvoji tvorbu typické. Třeba ten řádek velkými písmeny, co je prostě zásadní výkřik z hlubiny té básně. Nebo to, že začínáš básně iniciálou. Zkus to první písmeno dát největší velikostí, tím to nabyde takřka středověké kronikářské delikátnosti. V téhle básni a to především hned v první sloce se přibližuješ svému lyrickému mistrovství. Jen ten název je strašně komerční.

Ještě by zasloužila trochu prožvýkat. V syntetickém pohledu by se mělo šetřit detaily, v analytickém naopak se na detaily zaměřit. Tohle je spíš syntéza. Popisuješ jak to prostě chodí a bereš si k tomu jako pomůcku motýlka. Tenhle symbol ale ztrácí svou výmluvnost, když ho ochudíš o typické znaky, tak třeba motýlek neběží, létá. Tím vracíš čtenáře zpět k domněnce, že tohle není žádný motýlek a nutíš ho se ptát, proč to teda je motýlek? Jakou má s motýlkem jak ho zná podobnost?

Skoro scénář. Je v tom materiál na minimálně osm kratších básní, ta délka to trochu umrtvuje. Zvlášť nosný je ten motiv s ovečkami. To je vyloženě na samostatnou básničku.

Udržuje si to křehkost dík nízké slovní zátěži jednotlivých řádků. Ve druhé sloce identifikuji srdce, takový symbolismus na mínus prvou. Odmocnina ze symbolu.

Kuřačky smrdí.

Pěkné počtení.

Je to sice napsané tím tvým hospodským jazykem s pubertálním češtinem, ale hodně mě to pobavilo. Už jen ta myšlenka - zasadit tradiční pohádku do současných kulis a dát tomu nádech té byrokratické omáčky, která z toho udělala sociálkový problém, je prostě geniální. Dokonce jsem se tentokrát ani nepohoršoval nad erotickým kontextem té druhé části, protože k tomu docela sedne. Jo, chlope. Tohle je vtipný nápad. Formu raději nekomentuju, stejně se to tentokrát nehodí.

Navíc já osobně mám rád tyhle zbyrokratizované typy úprav známých pohádek.

Very very good indead.

Psát to ve dvou muselo být zajímavé.

No já nad tím pointováním přemýšlel jen tak lehce. Jako autor při tvorbě díla samozřejmě uvažuju, jak moc chci čtenáře vtáhnout do děje. Když si to nejpodstatnější nechávám na konce, musím to vykompenzovat dramatičností začátku a průběhu, jinak tvořím nudnou věc. Když třeba znám už na začátku cíl příběhu, bude mě bavit sledovat cesty, které k němu vedou. Takže buď chci, aby můj čtenář věděl hned od začátku, na čem je a přichystal mu ,,spokojený očekávaný,, závěr - čímž čtenáři i mně je jasné, že ho budu bavit cestou k tomu závěru, nebo ho nechávám hledat význam a nakonec ho praštím pointou. Takže v celku si můžu vybrat spoustu způsobů jak vystavět děj: šok v posledním slově (což mě osobně často spíš naštve, než pobaví), stavět děj jako pyramidu - eskalovat ho, nebo začít šokem a zvolňovat a zvolňovat až do nějaké smrti, která je vyvrcholením nějaké existenciální filozofické myšlenky, která se jakoby vrací k začátku a staví ho do kontrastu... čili, tady ti pointa dojde teprve až v kombinaci se začátkem, takže je sice na konci, ale vrací tě na začátek.

Není to zle napsáno. Je v tom takové odevzdání se tomu jak to všechno dopadlo. Vlastně jsi napsala povzdech, kdyby existoval takový žánr, tohle by to bylo. Ovšem napadlo mě, už když jsem v první sloce nenašel název té války, že spíš než na konci, více by mu slušelo buď ho strčit hned do nadpisu, nebo tím Donbassem aspoň začít. Jako čtenář mám dlouho pocit, že je to básnička obecně na všechny podobné boje, uprostřed jsem si dokonce myslel, že jde o válku jako spíš metaforu manželské roztržky a tohle že je jen povzdech nad dávným rozvodem. Jo, prostě bych to jasně a zřetelně pojmenoval už na začátku, takové věci vypointování nepotřebují. Jsou jen povzdechem, ten se bez pointy obejde.

Vyspělá básnička, líbí se mi. Má takovou romantickou náladu, která ji docela sedí. Je v tom hodně cítit to citové zmatení.

Docela hezká lyrická veršovánka. Dá se to docela snadno a docela plasticky představit.

Milé. Roztomilé vyznání dosud neznechucené psankyně. Tak ať ti to vydrží.

Za vším stojí bumoliální žláza, která se v pubertě zvětšuje a uvolňuje do krve hormon, který zvyšuje tenzi (= napětí) a vede k hyperaktivní percepci reality. Mladí lidé pak prožívají svoje pocity příliš silně a mnozí se chtějí zabít při prvním neúspěchu, třeba když se netrefí (čímkoliv kamkoliv) nebo když jim ujede autobus. Řešením je snadný chirurgický zákrok, který si můžeš udělat i sám. Bumoliální žlázu máš trochu napravo zhruba 5cm pod pupkem, tu je třeba vyříznout. Pokud si neprořízneš střeva, je úspěch zcela zaručen. Doporučuji.

ToOo je vlastně environmentální báseň, že? Světelné znečištění připravuje pražáky o inspiraci. Nečetlo se to špatně. Pátý řádek zdola je ale divný. A to týýý v druhém zdola je tak pražákovské až to bolí, týýý jo, týý tý. Brňáci jsou na tom sice ještě hůř, ale tolerance zbytku ČR má co do nářečních odlišností svoje limity související s kadencí, s jakou se prosazují v mediích jako zaručeně pravé výrazy. Týý.. brr.

To je od tebe milé.

Nastav si algorytmus a vyškrtni v každém jednapůltém slově každé čtvrté písmeno. Nebo to celé zderivuj, tzn. smaž každému slovu poslední písmeno a písmeno, které mu v abecedě předchází napiš na začátek slova. Jo a ptáka bez zobáku tam napiš celého dvakrát za sebou, jinak to nikomu nedojde.

Přečetl jsem to celé od A do Z.

No, konečně zas něco o lásce. Teď to jen je třeba říct nahlas a ve správný okamžik.

Milá resonance 17. století ve století 21.

Asi bola maličká, hej?

Někdy potkan i holubovi poskytne skrýš.