Woody Allen vytvořil ve filmu Pozor na Harryho (1997) obraz pekla, které by ti dokonale vyhovovalo. Prsaté nudistky, vířivé bazény, sing sing sing.

Jung měl před první světovou válkou cosi jako jasnozřivé tušení, co se bude dít. V Červené knize to dost prapodivným způsobem vysvětluje jazykem symbolů, archetypů. Pochopil jsem z toho, že člověk, je jedno, jestli hodný nebo zlý, je jakousi neuchopitelnou částí vědomí spojen s kolektivem - kolektivní vědomí, jako ve Star treku u Borgů. A není jisté, jestli tohle nadvědomí ovlivňuje tohoto jedince, nebo tento jedinec ovlivňuje toto kolektivní vědomí, ale před světovou válkou se lidé těšili na vojnu, nebo se jí naopak tak báli, že doufali že přijde a jejich nejčernější obavy naplní. Zbrojilo se, rostl nacionalismus a paranoia, vše směřovalo k vyvrcholení, ke katastrofě řeckého dramatu, ve kterém žádné deus ex machina nehrozilo. A Jung se to nějak dovtípil. A pak se to také uskutečnilo. Nebylo vyhnutí. Z bídy velké část populace a příliš okatého blahobytu hrstky šťastlivců vzniká časem tenze, která ústí v revoluci. Jako na konci 18. století ve Francii, jako na konci 80. let v Československu. Latentní duch nabere takové intenzity, že jedinec ztrácí kontrolu nad svým chováním a nechává se strhnout převládajícím trendem. Je jako ten pes ve tvé básničce. Není to hodný ani a priori zlý pes, jen plní úkol - žene štvanou zvěř do pekel. Ale kdyby byla štvaná zvěř silnější, štval by tento pes v její prospěch ony honce. Co bude dál? Politici jsou horší a horší, přestože se lidé snaží zvolit si vždy lepší politiky než před tím. Zbrojí se jako o závod, proč? Copak mír potřebuje zbraně? Jaký to paradox! Co by vyčetl Jung z chování archetypů dnešní doby? A nebyl to koneckonců taky jen blázen?

Pěkný obrázek.

Pěkné, trochu mi to připomnělo jeden můj výlet do východních Čech. Kde jsou ty časy.

Tak jsem zas zabrousil k psavcovi (jak je něco zařazeno do erotika a sex, hned na to klikám, že jo). Pěkné. Ono tyhle fyziognomické anomálie znal už starověk a po stovkách let permanentní démonizace se zdá, že nastala jakási doba osvěty (je-li to osvěta, to si zrovna nejsem úplně jistý), ale já to vnímám spíš jako jakési prohloubení sexuální revoluce přelomu 80. a 90. let, kdy explicitní erotika pronikla do televize takovými kultovními pořady jako peříčko a pod. Ale je fakt, že sexuální revoluce začátek nemá. Nebo, kde vlastně? Když ženy odložily korzety, ostříhaly se jako Jozefína Bakerová a začly nosit kalhoty jako Marlene Dittrichová? Nebo už na zhýralém dvoře Ludvíka XVI a Marie Antoinetty? Nebo ještě dřív? My se dneska rdíme pohledem na oboupohlavní individuum v pornoskeči, ale chlope, to jsme pořád ještě někde uprostřed, nebo na začátku. Bude to ještě zajímavější. Zvrhlejší, lepkavější, růžovější... jako s objevováním prostorvých dimenzí.

Trochu potíže s čárkami ve větě, taky ten slovník není kdoví jak bohatý (je to samé jsou a své a tvé), ale podařilo se ti uniknout tradičnímu seskupení do slok, takže forma to zachraňuje.

Smutné je to, smutné, ale do těchto časů se to hodí. Už keltové o tomto čase oplakávali své padlé hrdiny, scházeli se v posvátných hájích s druidy a u ohně si vyprávěli o lidech, které znali a kteří se vytratili z jejich životů. V 9. století sem Řehoř IV. přesunul svátek všech mučedníků, který se původně slavil v květnu a dobře udělal, představ si, že bychom chodili zapalovat svíčky na hřbitov uprostřed rozkvetlého máje. V baroku se věřilo, že o svátku zesnulých mají duše v očistci jedinečnou příležitost si odpočinout a vrátit se domů. Lidé jim lili mléko do misky a báli se po tmě vycházet ven. Zakrývali zrcadla, aby nezahlédli něco, co by zahlédnout nechtěli. A dneska je to na hřbitovech jako na sídlišti. Co lidí se potká mezi hroby, co by se jinak nepotkalo!

Až tam budem ležet my, bude nám smutno, že už si s námi nikdo nepovídá.

Takže to dobře dopadlo.

To je milé. Milé a posmutnělé.

Přesně tohle jsem prožíval taky. Najednou člověk už delší dobu cítí, že tam domů už nějak nepatří, že vyrostl a očekává se, že se nějak nevím jak osamostatní, že vypadne, že se provdá, ožení, odstěhuje, že už nebude dávat podnět těm skrytým opatrným narážkám na to, že by se měl někam podít a žít vlastní život... atd atd.

A taky mě to hnětlo v noci, za tmy, když je v domě ticho. Jakoby i to ticho mluvilo nepříjemným tónem.

Popsalas to hodně plasticky. Hned jsem se v tom našel.

Plynové lampy. To ještě existuje? Když si tak člověk uvědomí, co všechno ještě existuje a přitom by existovat už vlastně nemuselo. Nebo nemělo existovat.

To je let co ses ztratil z tohohle světa a ta báseň pořád dělá, že tu jsi a miluješ a žiješ jako to, cos byl dokud jsi byl.

Líbí se mi to druhé.

Nádhera. Úplně to prožívám a představuju si v pestrých barvách. Hlavně u té kávy, to je tak příjemná každodennost, čiší z ní touha po klidu.

Doporučuji zůstat u svléká.

Já bych rád dosáhl diskuzí na téma Kam poezie směřuje, což se těžko rozpoutává, když to někdo utne slovy,, Tohle není dle mého báseň".

Čeho teda chceš dosáhnout takovým dílkem?

Z toho, že u básně, kterou nepovažuješ za báseň a těch je tu většina, zřídka kdy napíšeš kloudný komentář.

Tedy to bych do tebe nikdy neřekl. Nejen že se mi to nelíbí, ale tím, žes tam nenapsala adresáta, to beru jako dílo útočící na kohokoliv co ti kdy napsal nějaký komentář k dílu. Hlavně že ty se komentovat bojíš. Svoje názory zkus ventilovat jinak, prosím, poezie si takové zacházení snad ani nezaslouží. Hned se z toho stává angažovaná záležitost. Místo toho, aby tam bylo nějaké mravní ponaučení, se člověk dozví, že ani ty nemáš daleko k vulgaritám. Smutné.

Velmi zdařilé, velmi. Ano. Poslední odstavec to sice hodně pohřbil, protože z toho udělat citovou záležitost a vyčpěla z toho ta přírodní drsnost. Ale jináč pěkné.