Po 28 letech partnerství, potažmo spíš přátelství ptám se na lásku sám sebe a tu osloví mne ironie a oči spočinou na košťátku a lopatce v rohu kuchyně. Jsou pořád spolu, pokud ne pak se hledají ,protože jeden bez druhého jen stěží něco zametou na cestě životem.Povídám to manželce a neurazilo jí to,protože se můžeme spolehnout na vzájemnou službu a láska?? Jen věrnost vzájemnému poslání napříč lákavým novým košťátkům a lopatkám.

Všude lidé hvězd paměť mají. Po každý tě rozpoznají. Všem stejně srdce tluče, po doteku prahnou všechny ruce.

I ze stromů jsou orvaní vandráci. Táhne jim do větví však dělají si z toho legraci.

Lidé bez lásky nepřežívají. Jsou láskou a proto ji nedostávají. Náš problém je, že jí neumíme dávat a snadno jí přehlídneme, protože je naším odrazem a tak to zrcadlo nebereme vážně a hledáme cosi schované za jeho rámem. Marně a zbytečně dlouho.

Jednou možná budeš stát mezi podobnými lidmi a přesto nebudete v blázinci. Já potkávám odpovědi, ale otázka musí být emocí....jinak se odpověď snadno přehlídne. A tahle pošta má svůj čas.

Mysl je promítačka Našeho příběhu na plátně života. Zkus veselejší film. Báseň je dobrá. Poezie je někdy nástroj utonutí v pocitech. Tak se neutop.

Na patnácku dobrý otisk rozpoložení usazeného do snu.

Autentičnost prožitku bezva zachycena. Mystičnost se netýká velkých věcí. Právě v detailech vnímání se otvírají okna vesmíru.

Včera blinkali mi na rameno, dneska 22 a 18 let. Rád vzpomínám. Pochopení mám.

Pero a péro se občas unaví. Čas to však zase napraví.

Zralost prožitku v abstrakci přírody. Šustí šustím panenka kukuřičná. V travině vysoké azyl našla scéna vyjímečná.

Tak nějak vnímám procházky. Mnozí tento rozměr možná neznají.

Obsahově nápaditý.Znalec pozadí je celkem zjevný.Chlast je mor.

Milovat je krásné, milovat dlouho není snadné. Mít rád toho, koho jsme milovali je uspokojivé. Stát při něm i když Nás už nemiluje je možná sice hloupé, ale láska je hloupá,jen tak může mnohé ustát.

Až jednou nebude tu kmen, paseka pyšnit bude se pařezem do něhož světlo života vepsalo svou kroniku v letopočtech. Kůra pod doteky života zjemní se v jemnou tkáň pletiva hvozdů,domovem to drozdů.

Borovice.....pupeny já pojídal, o zdraví se dovídal. Nad silice že není. Copak to však přístup změní? Smrk kolektivně chřadne. Borovice však dál svěže stojí.Za hloupost smolné slzy roní. Podívej se po ní.

Náboženství je pro mně stejně zajímavý jako bylinkářství, včelařství nebo třeba psychologie. Snad i proto, že se jmenuji Papež, proto človíček. Všichni a všechno jsme potažmo jedním. A to je mystérium, které nemusíme uchopovat poněvadž jím jsme. Můžeme to zdokonalovat nebo se ničit. Tys na to přišla dávno.

V únoru jsem jsem se vnořil do ledové bystřiny. Bylo -16 stupňů a já měl narozeniny a toulal jsem se krajinou svého rodiště s Jendou Becherem. Byla to oslava života napříč jeho těžkostem. Každá buňka mého těla na to slastně vzpomíná. Jen mi to vytanulo na mysl. Máš čtivou formu. Je to pocitově prostorové, snadno empaticky uchopitelné.

To není špatný.....projev dřeně duše.Nevnímám to cynicky suše , kde že , sám s kmotrou kostky jsem hrál, plakajíc jsem se smál i bál. Trumf v rukávu já měl, eso vděčnosti vyděsilo spoluhráče. Ona jen vrškem strachu mávala, jenž mi k nohám spadl poražen.

Trochu mi vytanulo na mysli,že se tvé verše a tvá přezdívka podobají topinamburu. Jde o slunečnici kvetoucí těsně před zimou, takříkajíc na poslední chvíli. Na lásku není nikdy pozdě. Mnoho zdaru.