Homér: Dobrá otázka. Za těch pár let už jsem zapomněl/a, co jsem tím měl/a na mysli. Nyní mě napadají dva možné výklady:

Buď moderní svět skončil uzávěrami kvůli covidu, které přinesly práci z domu (klidně i z postele), takže namísto postavami ve fantasy světě se nyní spisovatelé/ky cítí být spíš postavami v počítačové hře.

Nebo že moderní svět skončí, až začne svět postmoderní. (Což je ovšem zcela abstraktní myšlenka.)

Bez překladu mi to neříká nic (neumím španělsky), ale když si to nechám přeložit, připomíná mi to atmosférou znělku anime Čarodějova nevěsta ( https://www.youtube.com/watch?v=KuZbmLLv1vM ), snad je tam alespoň podobný motiv. Váhám, zda by mě to mělo oslovovat, ale neoslovuje. Cítím v tom zvláštní balancování mezi osaměním a komunikací s někým. A také určitou nejistotu ohledně toho, jak to dopadne.

Tato báseň mi připomněla, že bych měl/a napsat něco podobného jako https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40125-praha-hlavni-nadraz
i-stvoridla-brno-hlavni-nadrazi , ale kde by byl Přerov, Studénka a Bohumín. Zvláštní, jaké asociace mi vyvolává...

Místy mám potíže textu porozumět, nejvíc v části „maybe this love
this yearning love made safe by impossibility is forgiveness“, to mi ani nejde rozložit na věty. Ale celkově na mě text působí živým a konzistentním dojmem a dovedu si podle něj utvořit působivou představu, jen si nejsem jistý/á, jak nazvat ten pocit, který evokuje; je to trocha stesku po domově, trocha smutku a trocha trpkosti.

Tato báseň na mě silně zapůsobila. Zdá se mi, že se v ní určitým způsobem poznávám. (Přinejmenším odpovídá to, že už delší dobu píšu převážně pro sebe.) Mám strach, že ti neslyšící řvouni, zvouce se aktivisty/kami, přesvědčí společnost, že účel světí prostředky a že když má druhý člověk méně pokrokové názory, je v pořádku ho za to napadat, ponižovat a urážet. To je to, z čeho teď mám největší strach, a projektuji si to do té přestavy temna, bolesti a ohně. Zajímalo by mě, co si pod tím představují druzí lidé.

Děkuji za další provokativní příležitost k zamyšlení.

Jasná a působivá představa. Děkuji za ni.

Popisy snů mi často připadají zajímavé a tento k nim patří. Zpočátku mi to moc jako popis snu nezní, ale ke konci už ano. Zajímavý zážitek.

Děkuji za haiku. Oslovilo mě a evokovalo mi krásnou písni kapek a vody. Ty slzy pociťuji dost jednoznačně (jako metaforické označení kapek deště), protože mám déšť spojený s radostí, s pláčem mi nedává smysl a ani sirotky s pláčem spojené nemám, ti, které znám z knih či filmů (Anne Shirley, Harry Potter, Pollyanna), obvykle neplakali.

Báseň mě oslovuje, protože právě takový pocit, že mne múzy opustily, jsem měl/a loni, když jsem zůstal/a delší dobu v domácí izolaci, a vlastně ho stále ještě mám, protože jsem teď v izolaci znovu a nepříjemně to dopadá na můj duševní stav. Právě po realitě se mi stýská, protože to byl dobrý zdroj inspirace a zážitků. Už se mi nepíše tak dobře jako dřív.

Určitě by mě potěšilo, kdybys mi kousek té reality zkusila zprostředkovat a nemusel by být špatný nápad ji se sněním trochu skombinovat.

Je-li to pokračování, má být vnímáno samostatně? Pokud ne, chtělo by to možná doplnit odkaz na tu báseň, nebo i celý její text.

Zajímavé. Báseň jsi zařadila jako smutnou, ale na mě působí smutně snad až ten poslední verš, všechny předchozí mi budí spíš pozitivní a radostné pocity, což je asi dáno i tím, že už mám skoro dva roky výrazně omezené vycházení a společenské styky kvůli pandemii, takže myšlenka „chci ven“ se mi v hlavě objevuje dost často. Je zajímavé, jak může něco na jednoho člověka působit smutně a na druhého radostně.

Alma Neradostná: Velice děkuji za vysvětlení toho příběhu. Docela mě i osobně oslovuje, protože jsem nedávno zažil/a velice podobný pocit ztracenosti, když jsem do hloubky přemýšlel/a o tom, co ve společnosti znamená „pohlaví“, a uvědomil/a jsem si, že u druhotných pohlavních znaků neexistuje žádná objektivní hranice mezi mužstvím a ženstvím. (Činí snad jeden chloupek na nečekaném místě ženu mužskou? Dva chloupky? Tisíc chloupků?) S takovým zjištěním za hranicemi běžné reality opravdu není snadné se vyrovnat.

Chtěl/a bych tomu rozumět, ale asi nerozumím, protože s metaforami si obvykle nevím rady a zde se mi ani nedaří rozpoznat, co by mohlo být metaforou a co ne, spíš jen, co doslovně nedává smysl. Jde-li však o popis rozpoložení duše, bude asi metaforou vše a o to je to pro mě beznadějnější. Alespoň téma je mi blízké.

Také jsem si to musel/a přečíst alespoň dvakrát, ale stálo mi to za to. To poselství je krásné. Škoda jen, že světelný smog mnohým ve městech tu možnost pozorovat hvězdy vzal. Teď mohu místo toho pozorovat stožár pouličního osvětlení, ale to rozhodně není ono. Dnes už je snazší raději přes den pozorovat mraky. Ale padající hvězdu (natož padající mrak) jsem na vlastní oči ještě neviděl/a.

Je podivuhodné, jak dokáže mozek taková nedořešitelná úloha „zavařit“ a jak těžké je se z toho pak vzpamatovat. Povídka je velmi dobře napsaná a stylizace do formy dopisu mi připadne vhodně zvolená.

Když jsem začal/a číst, jméno Marianne mi hned připomnělo Rozum a cit od Jane Austen, protože žádnou jinou Marianne neznám, ale ze zbytku je jasné, že to byla jen náhoda.

Alma Neradostná: Děkuji za tip. Podle Mapy.cz to v Kersku vypadá opravdu hezky, tak se tam jednou zajedu podívat (mám to dost daleko).

Alma Neradostná: Také jsem mimopražák. Znáš linku 246 přes Zadní Kopaninu (dřív tam jezdila 256), linku 209 přes Xaverov (tam bývávali koně) nebo nějakou ještě zajímavější? Nebo máš na mysli spíš úplně mimopražské? Ještě se mi líbí linka 116 do Nebušic.

Velice mě potěšilo, že na tebe tramvajová linka zapůsobila natolik, že jsi o ní napsala báseň. Na mě totiž linky a místa, kudy vedou, působí velice a připadám si s tím pocitem osamělý/á. Z pražských tramvajových linek je linka 26 asi moje druhá nejoblíbenější. Raději mám jen linku 22 a obě tyto linky spojuje Nádraží Hostivař. Ale Strossmayerovo náměstí mě oslovuje i samo o sobě, připomíná mi film Já, Olga Hepnarová, a moji povídku Průzkum komunikace ze série Průzkum malých radostí.

Eleanthir: Asi nachlazení.

To je tedy hodně stručný scénář... :-D

Trochu mě trápí zdraví, ale zatím to přežívám.