jo_: Není zač, jo-!

jo_: Ano, honíme se, aniž bychom vlastně věděli za čím, stále nejsme spokojeni a neumíme si vychutnat prostou krásu okamžiku. A život nám proteče mezi prsty, aniž bychom poznali, v čem je skutečná hodnota a krása...

Tom Cortés: Tak to jsem rád, že už jsme dva! Tohle dílko je z těch, co inspirují. Když člověk chytne nějakéj rytmus, jde to snadno!
Rád si hraju...
Jo, v tom čtvrtém verši by podle mne měl být jmenný tvar, tedy vyčerpána!

Meluzina: Jj, k Haně Hegerové by mi ty prostřední sloky pasovaly, obsahem i k jejímu hlasovému projevu. Samozřejmě je to jen můj subjektivní dojem, mám její šansony rád, mnoha těm cizím až ona jaksi vdechla duši!
Podle mne by poezie měla být vždy slučitelná s hudbou, ale já samozřejmě jsem stoupenec vázaného verše a jistého řádu i libozvučnosti. Samozřejmě trubadůři mívali hudbu jako doprovod a protože improvizovali, měnil se rytmus s délkou veršů, obsah vítězil nad formou.
Ano, Láska je jako večernice ve zhudebnělé formě je něco na ten způsob. Není to klasická pîseň. Mimochodem, ty verše měla kdysi na svatebním oznámení dívka mně dost blízká...

Gaia77: Díky! Vybral jsem pár blbinek, abych to trochu oživil. Bývalo tu veselo, ale teď je tu sranda jak v krematoriu!

Meluzina: Jako sugestivní popěvek dobré, mívám to podobně. Napadne mne verš či dva, brouknu si to a už to jede samo jako když si struny naladíš, slůvka sama naskakují do veršů v potřebné délce a rýmy se nabízejí jak forwardi útočného týmu!????
Příběh sám mi taky něco připomíná...
Jen jsem dumal nad tou úvodní slokou, co to i uzavírá, proč má liché verše o slabiku kratší, když všude jinde je jich šest?
Samozřejmě, mohlo by to mít jinou melodii nebo jako recitativ, po němž pak přijdou tři prostřední sloky...Jako bych viděl a slyšel Hanu Hegerovou! ????
Ale taky jsem zkoumal i možnost, jak tu slabiku doplnit! Třeba:
Byla to láska snad
anebo nebyla?
Jak pravdu z vína brát,
aniž mne opila?
Není to nejlepší příklad, ale ten lehký popěvek je inspirativní, takové mám rád...

Dnes veršují tu i éra,
bez papíru a bez péra,
klábosnici maj a kladou
volné verše s krátkou řadou,
kolečka je nebolí,
všímají si okolí...

Tom Cortés: Jj, taky si vytvářím své formy, viz Kosmická láska. Někdy to prostě člověk tak cítí a myšlenky plynou ve verších, rytmus se vytvoří tak nějak sám, zvlášť když má člověk k tomu blízko, I když sám nehraje ani nezpívá v kapele...
U kritického pana architekta si jaksi nedovedu představit to, co tvrdil ve vaší diskuzi u něj, totiž že taky dělal do muziky. To by museli být leda Plastic people, protože v jeho "básních" jsem sice narazil na rýmy na konci veršů, ale s jejich rozdílnou délkou si zřejmě starosti nedělal, takže by i raper měl problém to prezentovat.
Připomněl jsi mi Felínu a lásku od dneška do zítřka, I když snad bez kocoviny po požití omných opiátů!

Bylas jak louka plná květů,
já utrhl si jeden z nich,
již dlouho žil jsem jako mnich,
znavená ženská se mnou je tu,
po chvílích promilovaných...

Na stole odvar opiátu,
vedle něj starý receptář,
Měsíc zas zvědavou svou tvář
vynořil zpoza temných mraků,
stříbřitou jeho máš teď zář!

Do svítání jen chvilka pouhá,
ty nemáš stání, tak si běž,
neptám se, zdali vzpomeneš,
když je ti se mnou chvíle dlouhá,
já jak nit odtrhnu se též...

Taky jsem si teď pohrál, zas v trochu jiném schématu. Asertivní zopakování části myšlenky napsané obratem není pokusem o zastínění originálu, ale projev hravosti kluka ve mně a možná i důkaz, že tvé dílko je inspirativní!
P.S. Vzpomněl jsem na "Pravidla vyšívání", jejichž průklep jsem kdysi taky měl! Vedle praktikovaných způsobů milování tam byly i nepochopitelné vymyšlenosti jako dělat to vestoje s bosýma nohama v mělkých talířích, aniž bys je rozbil!

Jsem prokratinátor,
všechno odkládám
žádný dominátor,
v srdci něhu mám...

Co odložit mohu,
nechám na zítřek,
to snad půjdu k Bohu,
(mám už na to věk! )

Né, že bych chtěl z vlastní
vůle odejít,
svět je přec i krásný,
stojí za to žít!

Optimismu litr
si zas nalévám,
s deuem Suchý - Šlitr
rád si zazpívám...

Taky jsem míval duši rebela a chtěl změnit svět! Dnes už vím, že je to nadlidský úkol. Dnes lépe chápu Sókatův výrok : Chceš-li hýbat světem, musíš hnout sám sebou!
Dnes vím, že mohu trochu vylepšit jen tím, že začnu u sebe, že nebudu tím, co mohu vyčítat jiným...

Tenebre: Děkuji!

I já tě tu vítám. Tak ať se ti tu líbí! Koukal jsem, že jsi hned zabloudila zrovinka ke mně . ☺
Jj, stejně jako človíček i já býval pilný korespondent a sháněl hezké dopisáčky nebo častěji psal na ten papír pro leteckou poštu: byl tenčí a průhledný, tak jsem na něj ledacos obkreslil, i verše jsem k tomu psával. Paradoxně první báseň z té nové éry po letech odmlky mi vyšla v novinách a měla pak i pár sestřiček. Pak se mi podařilo vyřešit problém s přihlášením na jiný portál a tak i pavučina skrývá ve svých vláknech hodně mých mušek...
Přeji hodně inspirace i krásných prožitků...
SMS vlastně byla nejrannější hostitelkou i mé prvotiny. Zbytečně jsem se neomlouval a šel rovnou na vyznání...

jo_:
Po nocích smutku přijdou krásná rána,
srdce tvé, které zatím krvácí,
zas otevře se lásce jako brána,
naděje, věř mi, ta se neztrácí!

jo_:
Čas míjí láskou, láska míjí časem...

jo_:
Než stíny utonuly v ránu
s dotekem dlaní chladivých,
nežli noc prchla do šantánu,
zapěli ptáci ve větvích,
cos stalo se, i ty to vítáš,
ač přišlo to a nevíš jak,
tisíci slunci v sobě svítáš,
ten tam je minulosti mrak,
přítomnost zlátne touhou tvojí,
všecinko zas je, jak má být,
stín minulosti neobstojí
před vůlí lásku posvětit...

Od včerejška, kdy jsem na tebe narazil v jednom komentáři,
pročítám tvá dílka, kterým by snad po formální stránce šlo vytknout nestejně dlouhé verše, tvářící se polovázaně až nevázaně, ale co je po formě, když obsah naznačuje krásnou duši, která sama stojí za prozkoumání?
A já si zas po dlouhém čase i s chutí zablbnul v komentářích...

Pojď, nakrmíme spolu déšť
vyprahlou touhou srdcí svých,
že zvlhnem snad? Nu vem to nešť,
shoříme spolu pak jak vích...

Osudu svému neutečeš,
spíš tvé nohy okrvaví,
dál vůni touhy v sobě vlečeš
jak kříž, co světci postaví...

jo_:
Jsou věci, které nelze vrátit zpátky,
jsou slova, která nevyslovíš již,
co bylo, prchlo v dál zadními vrátky,
na tom teď, děvče, pranic nezměníš...

Je toho víc, co člověk chtěl snad říci,
jen ten pravý čas k tomu promeškal,
z adresátů jsou nyní nebožtíci,
vzpomínkou krásnou v nás však žijí dál...

jo_:
Život je hra, v níž i ty máš svou roli,
když zrodíš se, jde vzhůru opona,
hraj roli svou, ač u srdce to bolí
a člověk pláč jen místo smíchu zná...

jo_:
My žijem přec a né, že ne,
nemáme duše z kamene,
občas je srdce zmámené,
když cos ho osloví!

Touha je krásná, líbezná,
a ten, kdo ji snad nepozná,
je chudák, co svět málo zná,
podoben oslovi.

Jeho se krása netýká,
s bodlákem když se potýká
spokojeně se rozhýká,
co o touze však ví?

Nechápe, čím jsme zmámeni,
nevnímá tajná znamení,
že z toho láska pramení,
se nikdy nedoví...