loner: Díky! Rád si zpívám či broukám a na oblíbené melodie si skládám své texty.

Dívka v modrém: Víš, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být, vnímáme je často zkresleně, protože je právě takové vidět chceme! Negativní emoce bývají silnější a hůře se jich zbavujeme, ale právě proto je o nich lehčí psát, už jejich sdílením si ulevujeme a je lepší mít je hezky před sebou.
Pozitivní emoce nás sice taky mohou přimět ke sdílení, hlavně v podobě očekávání, ale mohou se podobat láhvi otevřené sodovky a zase rychle vyprchat. To platí třeba o zamilovanosti, kdy chceme své štěstí vyzpívat celému světu. Ale ta buď pomine nebo se změní ve skutečnou lásku, která si vystačí sama a nepotřebuje k tomu ovace...
Věřím, že i zahalena v čerň, tu barvu elegance, bys upoutala pozornost a probouzela zalíbení. Nelze ji brát jen jako barvu smutku, lidské symboly se ostatně u různých národů liší i podle situace.
Což ještě za Erbena nebyla i u nás symbolem smutku bílá a perly symbolem šlo? (Viz Vodník a matka, líčící svůj sen: ...bílé šaty, ty smutek tají, v perlách se slzy ukrývají...)
A dnes se šťastná nevěsta vdává v bílém a zdobí ji náhrdelník či čelenka z perel...
To my všemu přikládáme nějaký význam, dobrý či špatný, ale věci se dějí a jejich smysl nám bývá skryt.

Modřinko, vnímáš ten svět moc emotivně, pokud lze soudit z toho, co teď píšeš! Ale časem pochopíš, naučíš se vnímat to hezké a tomu druhému nepřikládat smrtící význam!

Již slunce sílu ztrácí
a louka zas chuť kvést,
do hnízd se skryli ptáci
a nějak šero jest.

Déšť smutné blues si píská,
vítr hrá na šalmaj,
má žluté listy břízka
a i ty opadaj...

Já odložil jsem šortky
po džínách sáhl hned,
dám šťastný sloupec sportky
do grogu přidám med...

Pravda či lež,
nechceš ji znát,
říkáš: Tak běż!
Zas sám jdeš spát...

Pravdu i lež
snad měl bys rád,
zapomeneš,
sen dáš si zdát...

človiček: Dík, pořád je to jen hra a pokus stát se obojživelníkem. Drabble už tu prý kdysi bylo, když jsem se sem zrovna nedostával, možná by stálo za to tradici obnovit v obou kategoriích, aby se zas něco dělo!

Ahoj modřinko!
Kdysi jsem četl citát, který se mi teď vybavil:
Láska je, když ztratíme sebe a v sobě najdeme toho, koho milujeme!
Jinak mám, zatîm pod heslem, podobné předsevzetí ve verších, které se týká věrnosti vázanému verši a klasické tvorbě. Je to vlastně parafráze na Gottovu píseň "Zůstanu svůj!" Někdy ho možná uvolním...
A pokud jde o výběr správné písně, mám to podobně. Člověk si zazpívá, třeba i na vlastní slova a je zas líp!

jo_: Na takové bujné jako jsou voni, mladá dámo?
Nestačím se divit, jak jsem se zas v komentech u tebe rozjel a děkuji za inspiraci! Asi budeš pěkný číslo, žádná tuctovka...Ale takové jsou nejlepší!

jo_: Z nějakého důvodu se mi vybavili Šlapeťáci a slova: Pepíčku těš se! Mařenko načpak? Až půjdem z hospody, budem se mačkat...
Asociace jsou divný potvůrky a tvůj nick je sotva odvozen od jména Napoleonovy družky Josefíny! (Že bych inverzně pozměnil text na Pepičku a a Mária!)

jo_: No, kdo vî? Já bych si tím nebyl tak jistej...

jo_: Jj, já si hraju rád a na piste-povidky jsem dostal i Oskara (Koblížka) na svoji stránku. Prej jsem v něm probudil lásku k poezii a dokonce mi veršuje v komentech, třebavo veverkách!
Takže už jsem taky Oskarovej herec!

jo_: Ano, já vím...

jo_: Maybe "yea?"

jo_: No, mám třeba v mobilu a taky jsem ho dával na fb, do skupiny vtipy a důvtipy!

jo_: Není zač, jo-!

jo_: Ano, honíme se, aniž bychom vlastně věděli za čím, stále nejsme spokojeni a neumíme si vychutnat prostou krásu okamžiku. A život nám proteče mezi prsty, aniž bychom poznali, v čem je skutečná hodnota a krása...

Tom Cortés: Tak to jsem rád, že už jsme dva! Tohle dílko je z těch, co inspirují. Když člověk chytne nějakéj rytmus, jde to snadno!
Rád si hraju...
Jo, v tom čtvrtém verši by podle mne měl být jmenný tvar, tedy vyčerpána!

Meluzina: Jj, k Haně Hegerové by mi ty prostřední sloky pasovaly, obsahem i k jejímu hlasovému projevu. Samozřejmě je to jen můj subjektivní dojem, mám její šansony rád, mnoha těm cizím až ona jaksi vdechla duši!
Podle mne by poezie měla být vždy slučitelná s hudbou, ale já samozřejmě jsem stoupenec vázaného verše a jistého řádu i libozvučnosti. Samozřejmě trubadůři mívali hudbu jako doprovod a protože improvizovali, měnil se rytmus s délkou veršů, obsah vítězil nad formou.
Ano, Láska je jako večernice ve zhudebnělé formě je něco na ten způsob. Není to klasická pîseň. Mimochodem, ty verše měla kdysi na svatebním oznámení dívka mně dost blízká...

Gaia77: Díky! Vybral jsem pár blbinek, abych to trochu oživil. Bývalo tu veselo, ale teď je tu sranda jak v krematoriu!

Meluzina: Jako sugestivní popěvek dobré, mívám to podobně. Napadne mne verš či dva, brouknu si to a už to jede samo jako když si struny naladíš, slůvka sama naskakují do veršů v potřebné délce a rýmy se nabízejí jak forwardi útočného týmu!????
Příběh sám mi taky něco připomíná...
Jen jsem dumal nad tou úvodní slokou, co to i uzavírá, proč má liché verše o slabiku kratší, když všude jinde je jich šest?
Samozřejmě, mohlo by to mít jinou melodii nebo jako recitativ, po němž pak přijdou tři prostřední sloky...Jako bych viděl a slyšel Hanu Hegerovou! ????
Ale taky jsem zkoumal i možnost, jak tu slabiku doplnit! Třeba:
Byla to láska snad
anebo nebyla?
Jak pravdu z vína brát,
aniž mne opila?
Není to nejlepší příklad, ale ten lehký popěvek je inspirativní, takové mám rád...