Poučení pro našince:
"Každý projev citu
je pro ženu berná mince,
zvlášť po lásky ritu!"

Když si to člověk zkusí vizualizovat, probouzí to takové lákavé představy!
Ve čtvrtém verši bych napsal "bude přítěží" (abych i dodržel těch pět slabik, jinak bych volil "stane se"), v sedmém mne trochu ruší ten moment, romantičtěji mi zní chvíle, např. "a potrvá jen chvíli"...Ale to je jen můj osobní pocit...

Tak se mi líbíš, modřinko!
Pozvedni hlavu malinko,
hvězdičku šťasnou hledej sobě,
co bude s tebou v každé době...

Bláznivý úlet,
vztah, co skončil náhle?
Člověk chce šílet
či jak pes výt táhle.

Bylo to krásné,
vše však jednou skončí,
pak slůvky básně
minulost se loučí.

Vypadne hbitě
a zbývá jenom snění,
kdo přesvědčí tě,
že to konec není?

Život odtroubil
pouze konec té leče,
krásný sen to byl
vzpomínkám neuteče...

Člověk se a chvilku ponoří do stavu, kdy i vlastní vzpomínky zas vystupují ze snové říše, ale je třeba se probudit a jít dál...

Stále ještě?

PrimaDen: Nj, ale do ní bych nenasoukal těch pě slov ze soutěže! ☝☺

jo_: Anebo jen hezky...

jo_: Hraju si, ale pokud to i někoho trochu optimističtěji naladí, budu rád! Ve světě je tolik zloby, nechci se jí nechat pohltit i já...

jo_: Tak vidíš mne tady, ne?

človiček:
Nehodláš mne znát?
Však také žiju skrytě!
Leč co víc lze si přát,
než když v anonymitě
číst slova chvály smím
i souhlas s tím, jak vnímám,
že krásu slov já ctím
a do veršů ji jímám...

človiček:
Jsem trochu zmaten tím, jak v jedné chvíli balancuješ na římse, abys v témž okamžiku byl kormidelníkem na plachetnici, pak zase váhavým chodcem po lávce nad propastí i duševním striptérem! Máš na chovatele koní dost bujnoi fantazii...
Nu, já taky v noci honil toho, kdo usiloval o život faraonovu synu a mobil mne vzbudil ve chvíli, kdy jsem zlosyna pronásledoval bludištěm jeskyní v nitru posvátné hory!

Danielovna: Děkuji. Zvolil jsem trochu teatrální formu, četl jsem zrovna divadelní hru...

jo_: Díky!

jo_: I má cesta je dlážděna urnovými háji, v každém je i trocha mého popela, vždy s trochu jiným složením a po každém vzkříšení mi v hlavě zní: Dál, musíš jít dál! Třeba po kolenou nebo jako had, hlavu zkrvavenou, jenom ne to vzdát...

jo_: Ano, je to těžké, ale když nezměníme přístup a budeme reagovat stále stejným obvyklým způsobem (útok či útěk), nic se nezmění! Když se nepoučíme, pokaždé si zase naběhneme hlavou proti zdi, pokaždé nalítnemevna stejnou fintu!

jo_: Tak tyhle byly opravdu čerstvé, vzniklé obratem. Ale povšimni si, že spouštěčem, inspirací a jakousi osnovou bylo to, co jsem četl, čím jsem se naladil. Rozdíl je v tom, že já se snažím nasměrovat to pozitivním směrem, vložit do toho naději na lepší konec. Pokud tě to potěšilo, vlilo trochu víry do žil, co víc si přát? Přitom i já jsem občas tak nějak vyhořelý, ale vždycky lze nalézt něco hezkého, byť malého, pro co stojí za to jít dál...

jo_: Ale druhá šance není almužnou, kterou nám kdosi poskytne, ale výsledkem naší duševní práce, to myšlenka má onu tvůrčí sílu, že změní nás i okolní podmínky, aby došlo ke změně i v našem směřování...

človiček: Musíš se dostat až ke zlatému jádru...

jo_:
S úsměvem odvětím: Díky!
Za chválu i za veršíky,
za čas, co Jo_ rozmilá
na mé stránce strávila.

Vrať se o půl roku zpátky,
pod něžnými tvými řádky
báseň má se zrodila,
komentář můj tvořila...

Tys byla mou inspirací,
Músou mou, 'bych pravdu řek,
sluncem, pod nímž stín se ztrácí,
bez ohledu na zítřek...

Jj, asociace bývají pěkné potvůrky a člověk dîky nim pak stvoří věci, nad kterými později jen nevěřícně kroutî hlavou!
Ale:
Není kouře bez ohýnku,
který v duši zahoří,
kdo střívko dostal do vínko,
z toho báseň vytvoří...

Zoufalý výkřik do ticha,
to starý den již odchází,
nový se vstoupit ostýchá
i když jej půlnoc provází...

Noc hoří černým plamenem,
jejž rosa v trávě nezhasî,
hýčkáme touhu v srdci svém,
vášnivě se nám ohlásí...

Opojný zrodil se v nás cit,
věk žádnou roli nehraje,
jen spolu spojit se a být
na cestě rovnou do ráje!

A jenom déšť teď šepotá
stakatem kapek studených:
Láska je smysl života!
Nepusťte štěstí z rukou svých...