Nikytu: Strach ze selhání v očích milované osoby je ten největší brzdič našeho rozvoje, ale naše touha po tom druhém nás zase nutí, abychom hodili za hlavu důstojnost a tropili i blázniviny...:-P

Nikytu: Jenže někdy člověk až příliš váhá, zda má či nemá škrtnout sirkou, vlastně fosforkou...(Sirky už se nedělají, jejich slabinou bylo časté samovznícení třením...):-)
Zrovna jsem to řešil u vanovaso...:-P

Máš pravdu! Život se někdy podobá nonstop přehlídce promarněných příležitostí. Člověk občas má velkou potřebu a touhu pohladit, políbit, sevřít pevně v náruči, zvednout a zatočit se se svým sladkým břemenem dokola...Jenže až moc řeší otázku, co bude dál a nechá si proklouznout mezi prsty kouzlo okamžiku i šanci na něco krásného...o_O

Jen jestli si to jen nenamlouváš!
Nu, přeji ti správného potapěče...:-P

Ano, mohu se cítit tam uvnitř raněn a s tím pocitem sotva něco udělám, ale mohu se také svobodně rozhodnout, jak tu bolest budu vnímat, jak se k ní postavím a zda jí dovolím, aby ovlivnila celý zbytek mého života, nebo ji z něj jaksi vytěsním...:-)

Pij víno života plnými doušky,
ni kapka ať nazmar nepřijde snad,
neboj se vichřice, neboj se bouřky,
a zaplaš myšlenku: "Nemilovat"...
:-)

Čím to, že někdy tak snadno vykouzlíme úsměv na cizí líci a zažíháme slunce v cizí duši, zatímco v té naší vládne smutek a věčná temnota? :-[

Proč ten příběh dračí
skrývá vinu račí?
Zdání klamné bývá,
smutek navrch mívá...
:-[

Člověk častokrát tam uvnitř dobře ví, co by chtěl a snad i směl udělat, ale z nejrůznějších důvodů si netroufá a promešká vhodný okamžik, a když mu to dojde, vhodná chvíle již pominula...:-(
Pravý muž prý se pozná podle toho, že ví, kdy jednat a kdy naopak nejednat! Jenže kdo z nás je ten pravý, kdo si tak věří, že se dokáže rozhodnout správně, že uchopí ten správný okamžik a jedná? Proč strach, že se mýlíme a podléháme jen klamnému zdání, že realita je jen zdánlivá a odráží pouze naše vnitřní přání, způsobuje, že příliš dlouho zkoumáme různé cesty vedoucí k cíly, ač ten je na dosah?
K čemu to věčné dilema volby? Vždyť již Franz Kafka řekl:
"Je cíl, ale nikoli cesta. To, co nazýváme cestou, je váhání...:-[

Mnohokrát bolest vzbudíme,
když opak chceme dát,
a nevědomky bolíme,
ač lásku chceme dát.

Mnohokrát se to vymkne nám,
když člověk má moc rád,
nevhodná slova zvolíme,
jež nelze zpět již brát...
:-(

Oheň, co vzplane pod hladinou,
která se tichá zdá,
snad potapěč miluje jinou
a tobě vale dá?
:-)

Proč tak smutně?

xaire: Děkuji pěkně! Jsem potěšen, že mou stránku navštívila nová tvář! Pokud se Ti to líbilo, nakoukni i na další dílka, v hlavních i v denníčku. :-)

kalinka: Díky! Ale nemyslím si, že bych byl tak neodolatelný...
Ostatně, nejsem žádný Cassanova, jakkoli by si to někdo z mých reakcí mohl mylně vydedukovat. Prostě mne jen zastihly v žertovné náladě...Co taky zbývá, než brát život s úsměvem? :-)

vanovaso: Jsem rád, že se Ti mé verše líbily a děkujiTi za milé přání! I já Ti přeji totéž! Myslím, že ten, kdo si Tě najde, nebude zklamán...:-)

tomibender: Dáky! Zřejmě nás naladil stejný film...:-)

oslov radek: Díky, Radku!:-)

korálek:
Věř, že i tvůj muž má tě rád,
ač nedá lásce veršů řád,
však jiné věci umí snad,
které bych i já svedl rád...

Já srdce plné lásky mám,
veršohravostí oplývám,
ač stýskáš si zde, má milá,
nás dva bys sotva směnila!
:-)

P.S.
Děkuji ti za milá slova,
hřejí u srdce poetova
i jeho sluchu lahodí,
on pro život se nehodí...
:-(

Nikytu: Nemohu posoudit, tu píseň si nějak nevybavuji, na odkaz juknu doma z noťásku. Teď nahlížím jen z mobilu. Nejsem doma...
:-)

Nikytu: Díky! To mne těší...
Víš, koukal jsem na Vzkaz v láhvi s Kevinem Kostnerem a najednou jsem zas ujížděl na romantické vlně...;-)