Jej teď si čtu svůj komentář k tvému dílu, a to jsem ani netušila jak brzy ten vítr potkám, děkuji

Musím ti to napsat, má to souvislost s tvou básní, s větrem, s tím jak vnímáme, se mnou, s tebou a s něčím co je mimo nás, s něčím čeho se dotýkáme, z čeho mrazí a co možná jen já nedovedu pojmenovat, s něčím mimo tuhle realitu. Dnes je u nás obzvlášť větrno, vyrazila jsem se svými psy. Krásná procházka a ještě krásnější návrat. Loukou kde si vítr pohrával s květy, loukou která mě úplně uchvátila a nevím jestli to nebyl sen. Zelená, fialová, žlutá, růžová, bílá, barevní motýlkové pohrávající si nad tou nádherou, ale hlavně ten vítr. Proháněl se se svojí majestátností, já ho snad i viděla a on mi vyprávěl. O době před více než sedmi sty lety kdy jsou první zmínky o naší oblasti, o osídlování, o lidech, o bolesti, láskách i o válce a transportu smrti, o židech, o odsunu a o tom že tahle louka tu byla vždy a vypadala přesně takhle a hrál si v ní už jako malý kluk a čekal tu na mě a na nás na všechny co jí procházíme. To aby nám to vyprávěl a mi byli šťastní, šťastní že jsme alespoň na chvíli součástí té nádhery. A já šla a radovala se, a brečela a snad i ti psi to vnímali. Obraceli ke mě svoje hlavy a drželi se u mě. A okolo nám mávaly ty čekanky, komeníčky, žebříčky, jetel, pantoflíčky, jitrocel a nevímco ještě. I přesličku jsem tam našla. Neskutečné. A pak jsem potkala sousedku na kole. Řekla mi že chodím tedy hodně daleko s pejsky. No a to vlastně ani nevěděla jak strašně daleko jsme byli...

Řekla bych to tak, umíš pohladit svými verši, pohladit a vyvolat představy a navíc se konečně začínám těšit na dovču a na ty večery kdy jen tak jsem, vnímám všemi smysly moře(občas i bohužel chuťovými buňkami), moře také miluji...

Je moc upřímná, to se mi na ní líbí, a ta důvěra a opravdová láska z ní je moc cítit, jsi šťastná a on jistě také

Bodík tvé představivosti :-) Tak přeji mnoho takových zážitků

docela drsné a to se mi na tom líbí

Připomnělo mi to moudrost a filozofii Coelha, tudíž se mi to moc líbí, tak k zasnění a k zamyšlení

Moc pravdivé, ...štěstí je poloha mysli...

připomnělo mi to moji básničku "socha" ano je to stejně smutné, ale tys to vtěsnala do pár slov, možná o to je to působivější

ježiš to se ti povedlo, jen jsem se tak pousmívala při čtení, zadívala se na tu fotku a to s tím větrem je přímo nádherné, jen vítr to pamatuje...Myslím že si na to vzpomenu, někdy, někde až bude foukat a pročesávat místa kudy vál už tolikrát, ten starý kmet

Děkuji všem kteří se zastavili :-)

ŽblaBuňka: Přesně tak a o tom to bohužel je, děkuji

lehké a zábavné

já nevim, mně se to líbí, dokonale to souzní právě s tím názvem a po přečtení závěru mě text donutil vrátit se a číst znovu

Ó, ty náš mysliteli, šiřiteli zajímavých myšlenek, s tou kočkou se mi to líbí, ano, jen ta kočka musí vyskočit z dobrého básníka, jinak je to paskvil. I když jsou kočky domácí, venkovní, velké, malé, chlupaté, nahaté, pouliční, zaběhnuté, vymazlené, rozčesané, posvátné, zacuchané, olezlé, voňavé, smradlavé :-), začervené...Tak je to i s básněmi, a jasně že je mi nejbližší tvůj výklad. Koně potřebují určit jasné meze, jinak jsou z nich divoké, nezkrotné živly a jsou pro lidi nepoužitelní, musí se jim ale ponechat ego, jinak jsou to stroje. Tak je to i s těmi básněmi, přílišná forma je někdy na škodu a taky hodně volnosti je na škodu

Čerpáme jeden z druhého, doplňujeme se, patříme k sobě, někdy stačí vyměnit vodu, někdy ale už je pozdě, symbióza zanikla. Jsme jen váza a květina, každý zvlášť. Váza bez květiny je jen nádoba, prázdná a k ničemu, i květina bez vázy s vodou hyne. Pomalu, jistě usychá, je pořád hmatatelná, ale vyschlá a už ji nevzkřísí ani živá voda. Jindy zase stačí měnit vodu každý den, ale často se na to zapomíná a taky květiny někdy příliš vyrostou a vázy už jim nestačí, pak hledají další vázy a třeba nenajdou, ale ta původní už je malá, tlačí a svírá...Je to složité, ale je to časté a taky čas nejen vše zacelí, ale také cosi rozdělí. Je to krásná působivá básnička a je mi z ní smutno

Děkuji pokorně, někdy mam dobrý nápady, někdy by potřebovaly doladit, každopádně jsem to já :-) a pak taky vy a bez vás už by tu nebyla Yana :-)

Všem děkuji, teď jsem si jí znova přečetla, vlastně se mi taky moc líbí :-) Kupodivu

kmotrov: No ale tady vůbec nejsi daleko, tady je tvoje fantazírování na místě a proto tam taky patří ta poslední sloka básničky, protože ten poslední verš je pro mě pointou. Jedná se o poukázání na symfonii č.2 c moll od Gustava Mahlera. Jinak též nazývanou Vzkříšení. Má pro mě neskutečně mystickou polohu a v mé nitěrné básničce jsem se jí dotkla, tak po svém a ty to cítíš a to mě těší
https://youtu.be/qwk7mjHBm6I

Prostřední sloka, tak je u mě top, ale celkově se mi líbí jak se prolíná příroda a život, no ty víš že máš můj obdiv :-)