Moc povedená. Něžná, křehká a plná krásna. Tento pohled na svět (a na jaro) sdílím!

Souhlasím s tím, co již bylo řečeno. Nádhera!

:-)))

Yana: Díky za tak úžasný komentář! Neskutečně moc mě potěšil... Jsem moc ráda, že to v tobě vyvolalo něco takového, to je víc, než bych si mohla přát. Děkuji.

Ta se moc povedla. Akorát mi připadá, že ke konci nějak zadrhne rytmus (v místě "jak vodopád zněl", tam to nějak nevychází, alespoň mi to tak připadá), ale možná je to jen můj subjektivní dojem. Celkově se mi první sloka líbí víc, ta plyne skutečně nádherně. Jinak je celá báseň něžná a plná zajímavých obratů.

Taky nad ní už nějakou dobu uvažuju a asi musím souhlasit s Yanou. Jen ta škola mě tam taky trochu ruší. Myslím, že nejlépe to asi vystihl DDD. Krásná je i tak... :-)

Ta se mi líbí moc, moc! Výstižná, silná miniatura. Taková aktuální mi něčím připadá... Cítím zmatení, ale ne zcela negativní, takový okamžik zastavení, kdy se člověk náhle zamyslí a ptá se sám sebe "Kde to vlastně jsem? Co tady dělám?". Přeju ti, ať se brzy najdeš a po tom dešti a duze přijde třeba taky sluníčko ;-)

"a nebude to za bolest" ...

Nádherně doplňuje mé dnešní přemýšlení. Párkrát se mi to už podařilo, dívat se na svět očima ptáků... vlastně celkově mi připadá, jakoby vystihovala to, jak se poslední dobou cítím. Je mi velmi blízká. Opravdu nádherná. Moc se ti povedla.

Já mám právě ty tvoje zamyšlení, které si člověk může přebrat po svém, moc ráda... A tohle se povedlo. Připadá mi taková očisťující. Jakoby ta voda vše smyla...

Jestli něco dokážeme, tak přemýšlet nad tím určitě... ale dokážeme to opravdu rozpoznat, vycítit, kde je pravda? To už je tvrdší oříšek. Já se o to každopádně snažím (více i méně úspěšně), ale myslím si, že lidstvo obecně ještě čeká hodně tvrdých zkoušek, než se opravdu probere(me). Takže uniká, rozhodně si myslím, že uniká, a zrovna to, co je ve skutečnosti nejdůležitější... Pevně ale věřím tomu, že to má všechno svůj čas... a smysl.

Úžasné obrazy, tak krásně vyjádřené. Dojala mě. Provoněla. A zastesklo se mi po jaru, které už skoro vypadalo, že je tu. Snad už brzy.

Krásná. Příjemné zamyšlení. Taky někdy hledám v dešti slova. K tomu, jestli být nebo nebýt rád... no, na to, co se teď pořád děje, mám svojí teorii, ale asi už to úplně nepatří na literární server a do komentáře k básni. Ta růže je ale něco tak krásného, že za ni snad člověk nemůže nebýt rád, ani když vykvete v prosinci. Já rozhodně ráda jsem. Víc mě spíš trápí sníh v dubnu...

Vidíš, a já to v té písni s tím herectvím vnímala trochu jinak. Pro mě spíš jakoby to bylo o takových těch rolích, do kterých nás staví život sám, ale vlastně nás tam tlačí i společnost (např. otec/matka, manžel/ka, syn/dcera, nebo i třeba povolání...atd). Jakoby byl subjekt písně už tak unaven žitím, ale i tak je prostě nucen ráno vstát, dostat se do té své role (případně rolí) a hrát hru jménem Život. A taky v tom vidím takové to, jak člověka společnost vnímá v první řadě třeba jako manželku a básnířku, nebo otce a učitele, ale až pak teprve vnímá to, co ten člověk skutečně je (a to bohužel ne vždy). Z určitého hlediska každý člověk je i není lhář, protože i ten nejupřímnější člověk nikdy navenek nemá šanci ukázat vše, co skutečně je, ale jen zlomek, ještě třeba nějakým způsobem zkreslený...
Samozřejmě v té tvé písni je to o někom, kdo je opravdu nešťastný člověk, tam to nezní jako občasná únava ,.. ale spíš mi to připadalo o tomhle, než o vědomém předstírání a hraní her...

No, doufám, že to je alespoň trochu srozumitelný, já mám dneska nějak nasněžíno na mozku a nějak se mi vůbec nedařilo vymáčknout :-)

Jo a s těma stavama jsem myslela smutné stavy obecně... ale oni samozřejmě mají taky něco do sebe a rozhodně mají svůj účel. Navíc pak vznikají takovéhle skvosty...

Já ti tu ještě nenechala komentář? Tomu se mi ani nechce věřit, když vezmu v úvahu, kolikrát jsem ji už slyšela. ;-) Je krásná. A svým způsobem hrozně smutná... tak moc, až to člověka tíží a trochu mu zůstane ležet na prsou i nějakou dobu potom, co ji přestane poslouchat. Možná proto jsem nekomentovala. Ten smutek je tam přitom tak nenápadně vložený, ale pomalu pomaličku se do člověka provrtá, hluboko pod povrch... je z toho znát i určitá únava životem, bezmoc... I tak je ale krásná... a je pravdivá, tak pravdivá, až se člověk trochu stydí, že to někdo dokázal tak trefně vyslovit. Přeju ti, ať takových chvil prožíváš co nejmíň a doufám, že jsi to vložil do té písně a ulevilo se ti. Já naštěstí takových stavů mám míň a míň :-) I když co já vím, možná to z té písně vnímám jen já a ty jsi to tak vůbec necítil, jen ses jen tak zamyslel a nebo zachytil nějaký dojem... tak snad tu moc neplácám :-) Každopádně je nádherná. A přidávám se k těm zájemcům o koncert, ale to tě asi moc nepřekvapí :-)))

Forma je taková všelijaká, některé momenty ale moc pěkné... a zrovna u tebe, nevím proč, mi to nějak vůbec nevadí :-)) Je taková milá, i když posmutnělá... Nevnímám v ní vyloženě bolest, spíš takovou nostalgii a povzdechnutí nad koloběhem života.

Pěkná miniaturka. Jen bych ji jinak rozčlenila. Aby ji čtenář nespolknul najednou, ale už ta forma by nutila čtenáře si ji vychutnat. Například:

Venku lehce krápe

mezi kapky deště
postavím tě
nahou
ať polije tě vláhou

Pak olíbám tvé tělo

Ty budeš křičet
"ještě"

... Ale to je jen můj subjektivní pocit a vkus, tak se nezlob, že ti do toho kecám ;-)

vanovaso: j.f.julián: Díky za zastávku a milá slova...

j.f.julián: ŽblaBuňka: Yana: Díky všem za komentáře! Ale vliv Krchovského nevím nevím, od něj jsem asi nikdy nic nečetla :-))))

j.f.julián: děkuji...

Tahle mě oslovila nejvíc. Dotek celku... krása, hladí. Šššš