... neodsuzujeme polygamii, pokud ona nás neodsoudí do samoty...

... v tuto dobu se rozednívá později,
tak to bude skutečně hodně květů
v těch vázách... :o)

spadeno mám na všechny víly
na nezbedné, na ty zvlášť
co o jahody zápasily,
z vřesu nosívají plášť

srdíčka si sbírám z kůry
cesta kde je přehledná,
drby odháním jak můry
od května až do ledna

Zklamání, téměř zrada, bolí ať v uvozovkách nebo bez uvozovek.
Máš dosti síly vše napsat a neuzavřít se... to je start k novému "zrození".

Milý puero, tvůj komentář zde je překvapivý... Myslím, že mnoho lidí zde má své přátele a to, co píší je jim také často směrováno. V tom snad problém není. Jistě, úroveň díla je dána možností konkretního autora. K tomu se může vyjádřit každý a neočekává se žádné tupé přikyvování. Kritika, kterou zde uvádíš, je tvůj názor. Já, jak si můžeš přečíst, žádnou kritiku nepíšu. Reaguji jen na předložené dílo okamžitou reflexí a protože rád veršuji, tak ve verších. Ne vždy musí nutně být obsah díla (tedy i komentáře) v souladu se skutečným prožitkem. Jsme tady na psancích, tedy alespoň já, abychom se pobavili, nikoli proto, aby z nás vyrostli básníci. Teď mluvím jen za sebe, ber to tak...

Vznikají repliky historických zbraní, oživují se téměř zapomenutá řemesla, pořádají rytířské turnaje. Proč občas nepřipomenout staré básnické formy? Jsem nostalgik, milý puero ... :o)

hlas, co doléhá k nám z dálky
z polí, láskou osetých
jas přináší na korálky
při tónů svých dotecích

hlas, co doléhá k nám z kraje
ve slovech téměř rouhavých
louka vláhu vášně ssaje
kde bloudím v botách toulavých

vznáším se na vlnách, zas klesám zpět
chytám stébel lásky, která uniká
o pokoře a štěstí šeptám do ticha
pustý jak oceán a zvláštní na pohled

Nerozhodnost, váhání, obavy...
pak se těžko stihne ta správná zelená...

Cesta návratů nevede do téže řeky...

mnohokrát jsem do těch skal
své "miluji tě!" zavolal,
jen ticho vrací se mi z dáli
... snad to správné nejsou skály

"K ničemu na světě nemám takovou úctu, jako k lidskému štěstí" (Standhal)

Podivné myšlenky přicházejí před spaním a vznikají i zajímavé verše.

jen nostalgicky kývu hlavou
mě déšť podzimu neděsí
mám rád mlhu rozcuchanou
a z jinovatky účesy
těch borovic, co zdravím v parku,
jen já tam jsem a možná pes,
koupím ti srdce na jarmarku,
ten splín bych asi neunes
slunce pozvu, ať se snaží
dát očím jiskru, tváři nach,
čekat budu na zápraží
než rozední se v zahradách

čas důvěry i pochybností
čas zklamání i naděje
i láska bývá v nemilosti
štěstí se sotva usměje

však zdání pouhé náklonnosti
lásku časem přiměje
dvojici ať srdcí hostí
a do něžnosti je oděje

Restaurací "u Švejka " je sice vic, ale na "švejky" narazíš skoro v každé restauraci a nejvíc je jich v těch nejdražších... :o))

Děkuji vám, kteří jste četli a hodnotili a za pochopení.
že se nejedná se o poezii, ale o zveršovaný pokus o společenskou kritiku.

Výstižná nálepka doby... reklama na rezignaci ...

"Trpaslíčku vrať se, vrať,
cestičku si domů zkrať..."
*
to byla taková říkanka z dětství. Ty jsi ale velká holka, tak
"Rozmysli si, Ivanko, rozmysli... "
:o)

přímý život též přímý žádá hled
bojů ryk i ticho v kostele,
sladké kávy lok i víno kyselé
a občas pelyněk a med

i do imtimních vloudívá se chvil
nedůvěra, rozpaky a led
až soucitem by sám měsíc zbled
a stud vyhnal zpod košil