.
přidáno 11.05.2010
hodnoceno 3
čteno 1569(12)
posláno 0
směju se
lidi okolo vypráví příběhy
jejich začátky doprovází klavír
jsem v té vší poetice
jak pěst na oko
nesměju se televizním estrádám, nesměju se opilosti, nesměju se náhodám

a už vůbec se nesměju vtipům
jsem maličká, hloupá
dámě vedle se rozsypaly perly z náhrdelníku
a vypravěč ztratil nit
lidé pili ze sklenic
tlumili nutné ticho, tlumili hlasy ve svých hlavách, tlumili strach ze života

tlumili bolest

. jde o to
utlumit všechno
a smát se už jen
sám sobě .
přidáno 11.05.2010 - 23:23
čirou náhodou...taky mi tu hraje Baroko...
a jinak...máš celkem pravdu...ač je to hodně pesimistické
přidáno 11.05.2010 - 21:49
"panoptikum na renesanční téma, z planety lidí, bez člověka.." první myšlenka po přečtení, když jsem měl puštěného Mullera a Baroko .. pocit..
přidáno 11.05.2010 - 18:33
Vida, taky máš takový pocit, že lidi okolo už vlastně umřeli a jen tady straší? Apatičtí, neschopní se pohnout, snadné terče?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
jde o to. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : špína
Předchozí dílo autora : vždycky je světlo

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming