Křídla

Mít tak křídla ... Jen tak, z jakéhokoli důvodu, prostě je mít. Já si myslím, že tahle myšlenka se mihla v každém z nás.
Třeba prolétla hlavou jen tak, z důvodu stroze pragmatického: „...už jsem tam měl(a) být ...zase nestíhám ... mít tak křídla...“ Idea člověčích křídel jako efektivního dopravního prostředku je přeci zajímavá, a při čekání v dopravní zácpě ne nelogická. Přání mít křídla vyjádřila před nedávnem i má šestnáctiletá dcera, když chtěla na Andělskou párty půjčit tričko se třpytivou aplikací ve tvaru andělských křídel na zádech. I takovou podobu může mít touha po perutích.
Zajímalo by mě, co koho napadne, když ono slovo, mně tak magicky libozvučně znějící, slovo „křídla“ slyší. Pánové si třeba nejprve vybaví vojenskou letku, možná křídla prvních letadel ing. Kašpara, která vypadala jak složená z papírových draků, či nejnovější moderní letecké modely. Nejpřirozenější asociací je nejspíš představa přírodních majitelů opeřených končetin, a to ptáků. Kdy jsme naposledy stáli a s němým úžasem sledovali kroužení dravců nad polem, zdánlivě těžkopádný a přesto elegantní let labutí, nebo hejna jiných vzdušných plavců, houfujících se s až strašidelným křikem nad našimi hlavami... Jak jsou svobodní, chce se povzdechnout. Jak vysoko mohou vzlétnout, vysoko nad lidské hlavy, nad jejich myšlenky, nad všechny starosti i zlobu.
A co křídla motýlí, co vážky a další droboučcí okřídlenci? Ti sice tak vysoko létat nemohou, ale zase vidí to, co se z výšky vidět nedá. Nemusí létat vysoko, aby byli šťastní a viděli, co nevidí ti, kteří jsou příliš vysoko, či naopak ti, kteří jsou až moc nízko.
Co všechno potřebujeme k tomu abychom dokázali létat my, lidé? Určitý finanční obnos na letenku a znát cestu na letiště... A co jen tak zavřít oči, snít, snít, snít. Krajina snů přeci nezná hranice, nepotřebuje pravidla, zákony, normy, uniformy... Sny prý dávají křídla. Sníme o všem možném, o novém autě, domečku, pracovních úspěších nebo třeba o bujném poprsí.
A co když se sen, splní? Křídla zmizí? Svým způsobem je tedy splnění snu záležitostí deprimující. Jdeme za něčím, po čem toužíme a při tom se toho v podvědomí bojíme. Proč?
Splnění tužeb není tak krásné, jako cesta za nimi.... Je to ono známé: "štěstí je cesta, ne cíl..." Dojdeš do cíle a najednou prázdno, kde je to naplnění, uspokojení či dokonce slast?!
Ano, na okamžik nás ovládne euforie, snad se i dostaví chvíle úlevy... ale pak, z důvodu zdánlivě nelogického, objeví se smutek, prázdnota...jako by to světýlko, za kterým jsme tak dlouho šli, zhaslo. Vůbec si přitom neuvědomíme, že v něm stojíme, že to světlo nás obklopuje...jas je všude kolem, ale omámení se jaksi nekoná.. .Oslepí nás natolik, že ho nevidíme?
Je ho tolik, že prostě ztrácíme potřebu se v něm koupat... je ho všude kolem dost...stačí se rozhlédnout ...Možná jsme měli schopnost ho vidět jen pokud jsme my sami byli ve tmě...

A co když křídla, mající poslání donést nás k našim snům, zmizí ještě dřív, než se dokážou pořádně vznést? Co když se objeví někdo, kdo způsobí, že křídla shoří? Co je to za sílu, která má schopnost způsobit jejich regeneraci, co dokáže jejich znovuzrození? Tou magickou energií je odhodlání, naděje a touha. ( „Je to něco jak dech, jak přání na křídlech, je nemožnej cíl, kterej si vymyslil, je to jak sen, co ráno rozpustil den...touha je zázrak, kámo zázrak“...)

Poskytneme-li křídlům trochu „impregnace“ z nejkrásnější síly, kterou je láska, pak se naděje na dlouhý let zmnohonásobí...
Sníme o lásce. Sny a křídla … láska a křídla ... Křídla, která jsou schopna vzlétnout pouze tehdy, jsou li v páru. Láska je o „já + ty“, tedy o páru, o páru křídel, která osamocena vzlétnout nemohou …