Umírání

Umírám. Však co. Umřít musí každý. Ale většina z nás nikdy neuvidí své vrahy. Já je bohužel vidím. Smějí se mi do očí a dívají se, jak umírám. Pomalu a v bolestech. Krev mi vytéká z ran. Teče pomalu, nespěchá. Definitivní smrt si dává načas. Kde se sakra fláka?
Mým tělem projede vlna bolesti. Znovu se mi do masa noří ta ledová ocel. Je studená a tvrdá jako srdce toho kdo ji vede.
Oči se mi pomalu klíží. Je to jako přivítat sladký, věčný spánek až na tu bolest.

Do těla se mi opět noří to ocelové cosi. Že by už?
Mám podivný pocit. Podívám se do nebe a pak na své vrahy. V posledních záblescích života a síly jim přeji krutou a opravdu pomalou smrt. Tak jak jsem umírala já. Bez pomoci, mezi lidmi, kteří jen nečinně přihlíželi.

Konečně je tady. " Ale že sis dala na čas." Pronesu k postavě v černém. "Promiň, ale měla jsem něco na práci." "Je asi zbytečné ptát se co…" Natáhne ke mně svou kostěnou ruku, díky které se může moje duše postavit na nohy. " Až si půjdeš pro ně vezmeš mě s sebou?" " Ale jenom že jsi to ty. A předtím mi musíš vyprávět co se stalo od té doby co jsme se neviděly." " Samozřejmě…" Prohodím vesele a tímto odcházím z tohoto světa.

"Tak vyprávěj!"Naléhá na mě nedočkavá Smrt."Ale no tak. Já myslela, že Smrt má trpělivost.""Hele já nejsem taková za jakou mě všichni mají. No tak vyprávěj, co se ti stalo? Proč tě zabili. Že my se musíme setkat jen při těchto událostech."Stěžuje si Smrt. Jen aby jste věděli se Smrtí jsem se potkala již dříve. Tehdy mi bylo asi 8 let a měla jsem těžkou nemoc. Pomalu jsem umírala, ale Smrt mi řekla, že mám ještě čas. Skvěle jsme si popovídaly.
A teď jsme si měly popovídat znova. Třeba to ještě pořád není můj čas. Ale po tolika ranách…no nevím, nevím. Z toho se už asi nevzpamatuji. Vypadala jsem jako cedník. Tohle už nedám dohromady. Leda bych se stala nemrtvou.

Z přemýšlení mě vytrhne, až bolest mezi žebry kam mě nedočkavá Smrt dloubla."Tak co bude s tím vyprávěním?""Dobře, ale…""Ne už zase ale. Co zas?"Rozčílí se Smrtka."Mohla bych se jim pak pomstít?""Podle toho proč ti to udělali…"Řekla nekompromisně.




Fajn tak teda začněme:
Potom co jsme se viděly posledně si matka myslela, že se stal boží zázrak. Hlídala mě jako oko v hlavě. Nemohla jsem si bez jejího vědomí ani rozčesat vlasy. Myslela si, že mám AIDS. Tedy oslabenou imunitu a hlídala mě ve dne v noci. Dokonce se v mém hlídání střídala s chůvou, kterou mi kvůli tomu pořídila. Později začala mít deprese a můj otec se vracel domů z práce čím dál později. Myslela jsem si, že musel vydělávat, aby mohl zajistit tu chůvu. Nakonec jsem zjistila, že chůva byla přeoperovaný bývalý multimilionář, který se rozhodl žít v chudobě jako žena. Přesto byl závislý na penězích a nechal si hodně platit.

Jednou když otec odjel na dlouhou pracovní cestu, moje matka se psychicky zhroutila. Tři dny byla totálně mimo. Já jsem se docela zotavila z nemoci.

Než mě zasáhla další rána. Potom co se otec vrátil matka ho chtěla jít navštívit do práce a když otevřela dveře načapala ho s jeho extrémně silikonovou sekretářkou v nejlepším. Nějak mi tehdy nedocházelo co se děje ale pohled na tolik silikonu mě poznamenal na celý život. Bylo to strašné. Když jsem si ji prohlédla tak se jí její silikonové přídavky třepaly jako sulc, do kterého někdo pořádně strčil.