Téma jako téma

A tak tu sedím a přemýšlím, jaké si vyberu téma. Ona to totiž není žádná sranda, jen tak, na fleku, si vybrat dobré téma. Takové téma, to je vůbec moc zajímavá věc. No věc, zkuste si takové téma chytnout jako třeba propisku nebo papír. Jako bych viděl, jak to teď zkoušíte. Ale no tak. Já vám to teda povím. Nejde to! Jak by taky mohlo, je to naprosto nehmotný, čistě abstraktní pojem. Tedy, dost často slýchám, jak ten nebo třeba onen autor dané téma osobitě uchopil. Vždycky mě při tom napadne zábavná myšlenka, jak pan spisovatel po pokoji pronásleduje obláček čehosi, čemu říká téma, zakopává o nábytek, až se mu nakonec podaří obláček svého vysněného tématu uchopit. Jenomže než ho stačí čapnout, tak nevím proč, ale něco mě z mého únavného toku myšlenek vždycky vytrhne. Ještě jsem tedy nikdy neviděl, jak tenhle upravený pán v saku svou činnost zakončí a téma uchopí.
Tak to vidíte, já vám tu vyprávím, jak to vypadá, když přemýšlím o neuchopitelnosti témat, ale že bych si nějaké téma vymyslel, abych měl o čem psát, to ne. Fakt to není jednoduché, sedět, koukat se do zdi, nebo třeba na prázdný bělostný papír a vymýšlet téma. Já vím, můžu psát o všem možném. Ale co když chci, aby to nebyla jen hromada keců? Mohl bych psát třeba o tom, jak se mi tuhle zdálo o žluté létající ponorce, nebo třeba jak jsem usnul ve vlaku a na poslední chvíli z něho vyskakoval. Jenže ne. Já chci něco jiného, snad lepšího, snad jednoduššího.
Sedím a přemýšlím. Víte, to se mi stává docela často. Totiž že jen tak sedím a přemýšlím. Jak vám ale jednou začnu takhle dumat, tak nevím kdy přestat. Všechno kolem mě přestane existovat. Vypnu, neslyším, nevidím, nevnímám. Prostě jenom vymýšlím, o čem to sakra mám psát. Jenže, žel bohu, ne a ne vymyslet něco kloudného.
Konec, pořád žádné téma na dohled. Kašlu na to. Bez tématu se nedá psát, to je jasný. Vzdávám to, teď už mě nic nenapadne. Holt psát nic nebudu. Žádné téma, žádný fejeton…