Factum infectum fieri nequi

Factum infectum fieri nequit….

Život lidský, to není jen tak nějaká jednoduchá věc. To pořád něco musíte, nesmíte nebo byste měli, ale to, co si přejete nebo chcete, to nikoho nezajímá a každému je to jedno. Každý z nás by něco chtěl, má své přání, svůj sen. Jsou samozřejmě i lidé, kteří říkají, že ne, ale i ti ho mají - totiž aby se nepřišlo na to, že lžou. Od kolébky do hrobu je život cesta, jedna velká, někdy přímá a dlážděná, jindy klikatá a pěkně děravá, ale pořád cesta za splněním našich snů. Ať už těch malinkých a skromných, nebo těch velikých a úžasných.
Lidé jsou různí, různé jsou jejich životní cíle, různé jsou způsoby, kterými svých tužeb dosahují, a stejně tak, jak jsou rozdílní lidé, jsou rozdílně úspěšní v jejich naplňování. Pokud si toto poněkud zjednodušíme, můžeme lidi rozdělit do několika skupin. Skupin podle toho, jak se ubírají svou životní dráhou a jak jsou při tom úspěšní.
Nejprve bych chtěl začít lidmi, kterých není mnoho, ba dokonce jich je velmi, opravdu velmi málo, ale o to jsou známější. Jsou to ti, kterým sudičky nadělily jen to dobré. Jejich sny nikdy nebyly malé, ani nemusely být, jelikož oni se nemusí omezovat, jim vychází prostě vše, na co sáhnou. Nikdy se nemuseli zbytečně přesmíru snažit, všechno, co mají, mají jen tak mimochodem, samo jim to do klína spadlo. Víceméně jim létají pečení holubi do huby a oni proplouvají s americkým úsměvem na rtech a jsou spokojení. My, obyčejní smrtelníci, jim akorát můžeme tiše závidět a zlobit se na osud, proč právě oni a ne my. Jsou si vědomi svého úspěchu a jsou na to patřičně hrdí. Honosí se svými snadno nabytými tituly a dbají na to, aby o nich všichni věděli, zakládají si na tom, že ostatní, ti méně dokonalí, si je předchází a říkají jim „Ano, šéfe“ a „Jistě, pane řediteli“. Těmto lidem říkáme prezidenti, politici, úspěšní podnikatelé, nebo třeba Viktor Kožený.
Na druhou stranu těch, co se po kolena brodí v bahně svých věčných neúspěchů, je mnoho, vlastně většina. Často si říkají, proč právě oni, proč oni jsou těmi pověstnými losery, co žijí někde na předměstí, ráno vstávají v pět hodin a tramvají jezdí přes celé město, aby se tam osm hodin denně trápili v práci, která je vlastně vůbec nebaví, a ještě k tomu za pitomých deset tisíc čistého, aby se pak zase mohli vrátit domů, kde na ně čeká kupa otravných dětí, manželka, co chce peníze, složenky, které přímo křičí o zaplacení, a jedinou možnou útěchou je pohovka před televizí nebo rádoby přátelé v nedaleké nálevně.
Ne všichni jsou ale ochotni se s takovou vidinou smířit a užírat se vlastní neschopností něco se sebou udělat. Jednoduše se nemůžou sžít s myšlenkou věčně posledního bez nároků na cokoliv, bez ambicí na jakékoliv zlepšení. Doufají v lepší zítřky a dokáží za ně vytáhnout do boje. Jsou dost odvážní na to, učinit ve svém stereotypním životě krok, který bude dost velký a razantní na to, aby zaručil posun, pochopitelně posun k lepšímu, a na konci splnil jejich sny, a tím je posunul na roveň těch z první skupiny. Tím, že se odpoutali od své bezútěšné minulosti, se stali také úspěšnými jako ti první, ovšem jsou k tomu ještě oblíbení a lidé jim to nezávidí, někteří jim to dokonce i přejí. Nepovyšují se nad ostatní, proč taky? Dobře vědí, jaké to je, nebýt vždy prvním. Těmto potom říkáme oblíbení prezidenti, oblíbení úspěšní podnikatelé.
Svět plný těchto lidí si představuji jako ideální, vysněný. To je můj sen, aby všichni byli takoví, žel bohu sen poněkud naivní a v nejbližší době naprosto nesplnitelný. Je nereálný z toho důvodu, že existují ještě dvě skupiny lidí, kteří se rozhodli mi v tom zabránit.
Tam, kde předchozí skupina začala, tam tato končí. Je to skupina plná lidí bez ambicí, bez šancí na zlepšení, bez šancí na splnění kteréhokoliv z jejich snů. Jsou s tím smíření, vadí jim to, ale nedokáží a snad ani nejsou ochotní s tím něco udělat. Takovýto stav jim nějakým způsobem vyhovuje, něco záhadného jim nedovoluje se vzchopit a sebrat síly, co by mohly vést k něčemu lepšímu. Každodenní se potýkání s vlastní malostí je sice řadí mezi věčně poslední, ale co, někdo to dělat musí, říkají si, tak proč ne já. Sny, ty by oni měli, o to nic, jenom jim chybí drobný krůček k jejich naplnění. Vždycky přijdou o vlásek pozdě. Vždycky se najde někdo rychlejší, kdo využije příležitost. Možná jen mají málo štěstí, možná mají jen moc smůly. Kdo ví. Jediné, co víme, je fakt, že nemají žádnou potřebu cokoliv měnit, nebo dokonce snad vylepšovat. Takovýchto, relativně spokojených, lidí je mnoho, příliš mnoho, a to je to špatné, ne však to nejhorší.
Nejhorší na tom všem je, že je ještě něco horšího. Horšího než člověk, kterému vyhovuje jeho „zpackaný“ život. A sice Člověk, kterému ten život sice naprosto nevyhovuje, vadí mu, není s ním spokojený, nemá ho rád. To je asi dobře, říkáte si, to je nejlepší způsob, jak se vyšvihnout do druhé, do té podle mě správné, skupiny. Něco je však špatně. Něco tomu chybí. Chybí tomu opět více štěstí, méně smůly, prostě něco. Oni by na rozdíl od těch ve třetí skupině chtěli být lepší, posunout se dál, splnit si své sny. Chtít ale nestačí, nestačí a stačit nemůže. Chce to něco víc. Nikdo vám nikdy neřekne co, musíte na to přijít sami. Tihle lidé na to nepřišli, ať se snažili sebevíc, nikdy neobjevili to magické „něco“. Doteď to vypadalo, jako že stačí chtít a trošku se snažit, ale ne, není to tak. Totiž vždycky je tu někdo, kdo dokáže zabránit vašemu štěstí a přidržet vás tam, kde nechcete být. Bývá to manželka, která uteče se sousedem, bývá to exekutor, který vám zapečetí byt, bývá to šéf, který vám podá výpověď se slovy: „Fakt tu pro tebe už není dost práce.“ Tohle jsou překážky, které nejde překonat jenom tím, že chcete, nebo že se snažíte. Lidí, ke kterým je osud nemilosrdný, těch je také všude plno a zaslouží naši pozornost a pomoc, protože oni opravdu nemají možnost problémy přerůstající přes všechny hlavy vyřešit sami.
Tihle lidé mívají jen málo šancí. Jedna z nich končí s tužkou v ruce. Nic hrozného, říkáte si. Ono by to hrozné nejspíš asi ani nebylo, kdyby tou tužkou nepsali slova hrůzy. Slova, která zamrazí. Slova, od kterých už není návratu. Dopis, který napíšou, je možná to poslední, co po sobě zanechají. Dopis na rozloučenou, na rozloučenou se světem, který jim házel klacky pod nohy a nechtěl, aby byli šťastní. Chtěl, aby to skončilo právě takto. Dopis je hotov, poslední slova jsou vyřčena, už nezbývá nic pro co žít. Stačí jen odložit tužku a papír vyměnit za zbraň, otevřít okno, uvázat smyčku, postavit se na most A už nic víc. Nic, co by stálo za řeč.
Mnozí lidé se ptají: „PROČ?“ Já si ale myslím, že správná otázka zní jinak. Mají na to vůbec právo? Mají právo vzít si život? Zabít druhého člověka je hřích, trestný čin, zavrženíhodná událost. Každý by řekl, že je to jednoduše špatné. Ale zabít sám sebe? Ti na mostech a kolejích jsou přesvědčeni, že na to právo mají. Koneckonců, je to jejich život, ať si s ním naloží, jak sami uznají za vhodné. Ale může se darem života takto plýtvat? Jenže co když už není žádné jiné východisko? Co když je to opravdu ta jediná, poslední možnost?
Nikdo nemůže říct, jak se cítí člověk v situaci, která ho dožene až k sebevraždě. Nikdo z nás se v takové situaci neocitl a ti, kteří ano, už o svých pocitech a pohnutkách mluvit nemohou. Ti, kterým se nepodařilo ukončit pozemské trápení sebevraždou, i když chtěli, většinou naleznou nějaký nový smysl, nový sen, takový, který se jim podaří splnit, a tím se dostat zpátky do „normálního“ života. Samozřejmě ne všichni mají takové štěstí a pokusí se o to znovu a znovu a znovu, dokud se jim to nepodaří. Z toho pro mě vyplývá jediná věc, vzít si vlastní život není tou jedinou možností. Vždycky existuje jiná, další možnost. Záleží však jen na tom, jak se lidé v okolí toho nešťastníka k dané situaci postaví.
Každý člověk má právo někdy v životě požádat o pomoc, když ji potřebuje, jeho povinností potom je poskytnout ji, když o ni někdo požádá. Tato jednoduchá rovnice lidské solidarity ale bohužel dost často neplatí, a proto má špatný výsledek, výsledek v podobě mladých lidí, kteří už nikdy nebudou moci vykonat nic velkého, nebudou už moci vykonat vlastně vůbec nic. Mladí lidé, kteří mohli dokázat něco velkého, objevit lék na rakovinu, lék na AIDS, zastavit globální oteplování, zjednodušit daňové přiznání, už to nikdy ani nezkusí. Mohli, ale už nemůžou. Má to jedinou příčinu, totiž že se neměli na koho obrátit, když jim bylo nejhůře. Stačilo, aby jim někdo podal pomocnou ruku a zadržel je na tomto světě. Ale lidská lhostejnost a odcizení zabijí mladé a nadějné životy po stovkách, po tisících.
Prosím Vás, přemýšlejte o tom, co se tu snažím říct, o tom, co už trápilo mnohé, mnohem povolanější osoby než sem já. Sice se s nikým z nich nemohu rovnat, ale přesto cítím potřebu to zkusit, zkusit vám říct o tomto problému, který mě, a nejen mě, trápí. I kdyby se jediný z Vás zamyslel a pomohl tak jednomu jedinému člověku, nebylo by to zbytečné. Ale důležité je udělat to včas, protože potom už může být pozdě, nikdy nevíte, kdo z těch, kteří právě skáčou z okna, by jednou mohl zachránit život právě Vám. Udělejte to hned, protože to, co se ještě nestalo, dá se zvrátit. Ale co se stalo, stalo se, a není možné učinit, aby se to nestalo…