Liath 9. část – Výčitky a samota

Když se Aneta vzbudila, bylo něco po desáté hodině, vědomí, že zaspala a nemusí jít do školy v ní vyvolalo uspokojení. Aneta nikdy neměla nutkání chodit za školu, ale občas nastaly chvíle, kdy raději obětovala zameškanou látku než, aby se vystavila posměškům spolužáků.
Opatrně vstala z postele a až se zakručením žaludku si uvědomila jaký má hlad.
Když vstoupila do kuchyně, ozval se za jejími zády hlas.
„Spala jsi jako zabitá, Aneto. Nechtěla jsem tě budit a tak jsem zavolala do školy a omluvila jsem tě.“
Hlas její matky byl laskavý, Aneta se k matce otočila a neceně se usmála. Když byla vděčná, že ji nevzbudila, přesto by byla raději, kdyby byla doma úplně sama.
Náhle se ji zatemnilo před očima.
„Aneto ? Co se děje ?“ Vykřikla matka.
Dívka se opřela o stůl a namáhavě otevřela oči.
„Jsem v pořádku, mami.“ Povzdechla si. Nedbala na její znepokojivý pohled. Popadla tři mandarinky a co nejrychleji zmizela ve svém pokoji.
Matka si jen povzdechla a složila hlavu do dlaní. Uvědomovala si, že vztah mezi ní a její dcerou není ideální a tak se rozhodla si s ní promluvit.

Zaklepání na dveře Anetu nijak nepřekvapovalo, Seděla u počítače a právě hledala něco na internetu. Na liště se rozblikal Word, připraven k použití. A pokoj se zaplnil cvakajícím zvukem psaní na klávesnici.
Matka mlčky sledovala svou dceru. Marně se rozhlížela po pokoji a hledala téma, u kterého by mohla začít. Na posteli se válely tři mandarinky a pod postelí ležel štos papírů a knih, ale i přesto působil pokoj docela uklizeně.
Na horní polici se bez ladu a skladu válely medaile a plešáci. S hořkostí vzpomínala na Anetino dětství a její úspěšnou leč velmi krátkou cestu na výsluní v atletice. Avšak pochroumané koleno a nezájem dokázal vše zhatit.
Kolikrát si vyčítala, že ji tenkrát nevěřila a myslela, že to jsou jen výmluvy ? Povzdechla si.
„Potřebuješ něco, mami ?“ ozvalo se od stařičkého počítače.
Helena Nová v posledních letech ztratila již skoro vše co měla. Přišla o manžela, o práci a teď skoro i o dceru. Ani jedna z nich nedokázala zbořit tu bariéru, která mezi nimi tak náhle vyrostla. Ani jedna z nich to nedokázala nebo nechtěla ?
„Jak se máš, Anetko ? Co ve škole ? Už hodně dlouho jsem si nepopovídali.“ Zrozpačitěla náhle.
„Promiň mami, mám se úplně úžasně, ale teď musím udělat něco ehm.. do školy.“ Zalhala nepřesvědčivě.
Avšak matka pochopila. Zklamaně vstala a odešla. Anetě se v očích zaleskly slzy.
Vstala od počítače a ztrápeně klesla do postele. Rozhodla se, že sní aspoň jednu mandarinku, ačkoliv ji přešla všechna chuť i hlad.
Natáhla se po mobilu a vytočila číslo Bada.

* * *

Liath se snažila soustředit. Posledních pár dnů se nepoznávala. Nevěděla co se to s ní děje, ale cítila, jako by ji něco vysávalo. V okamžiku poznání si sáhla na krk.
Slabě vykřikla.
Nechápala to. Kde má svůj pentagram ? Zmateně se rozhlížela po místnosti. Po chvíli ho našla zastrčený po dekou, která se objevila asi po týdnu jejího veznění spolu se snídaní.
Liath si otřela orosené čelo. Když si pentagram opět přivázala na krk, pocítila ohromnou úlevu.
° ° °

Když Bad přiběhl do parku, Aneta tam už byla. Seděla na zasněžené lavičce a nepřítomně hleděla kamsi pryč. Její dlouhé kaštanové vlasy ležely zplihle u hlavy a v ruce žmoulala pomačkaný kapesník. Bad k ní pomalu přicházel a zezadu ji objal.
Nelekla se. Věděla, že tam je.
Nechala se obejmout a zabořila obličej do jeho rozepnuté bundy. Hřála templem.

Nemusela nic říkat, rozuměli si i beze slov.
Bad považoval Anetu za zvláštní. Nemyslel to zle, měl ji rád. Byla o dva roky mladší, ale on ji bral jako sobě rovnou.
Aneta už nebyla dítě, žel i přesto potřebovala ochranu. Ne, že by to někdy přiznala, ale občas i ona potřebovala útěchu a porozumění.


° ° °

„Je tam.“ Odpověděl hlas věznitele.

„To je dobře. Hlavně ať ti neuteče.“
„Není možnost, jak by mohla utéct.“
„To bych ti radil. Pokud-li ji znovu ztratíme, zaplatíš mi za to vlastní hlavou.“ Pohrozil hlas vězniteli.
Znenadání se ozvaly kroky, jako by se její věznitel chtěl přece jen ujistit, zda je dívka tam kde má být, avšak na poslední chvíli si to rozmyslel.
Liath polekaně uskočila od dveří. Věděla, že poslouchat za dveřmi je špatné, ale tentokrát na to dívka nedbala. Toužila dozvědět se co nejvíc i za cenu, že by ji mohli chytit. Může snad ještě něco ztratit ?
Povzdechla si.
Pohledla na okno, kterým prosvítal svit měsíce. Jak moc si přála být tam venku, sic tohle místo neznala, ale byla zde natolik dlouho, aby si ho velmi zamilovala a bezmezně mu propadla. Teprve teď si uvědomila co znamená slovo volnost.. svoboda.
Litovala, že si ji dříve tolik nevážila.

V Nissienu byla již tma. Porady skončily a mohlo se jen čekat, na to co se bude dít. Teď záleželo pouze na Liath.

Ellathan spal neklidným spánkem a před očima měl spící Liath.
Avšak ta nespala. Seděla na studené podlaze, tiskla svůj pentagram a smutně a zasně hleděla z okna.
Ellathan vzpomínal na chvíle s ní.
„Kdepak jsi skončila Liath.. kde je ti konec..“

Liath sebou leknutím trhla. Zmateně se rozhlížela a zkusmo zkusila:
„Ellathane ? Jsi tady ?“
Elletanův šok nebyl tak velký, ale i přesto se mu divoce rozbušilo srdce.
„Lio ? Jsi v pořádku ?“ zeptal se vyděšeně.
„V rámci možností ano..“ Odpověděla.
„Poslouchej mě ! Musíš mi říci kde jsi, já doběhnu pro tvou matku.“
„Ne, Elle, zůstaň semnou, prosím.. Já jen nechápu co se to děje. Ten muž říkal něco o tom, že je matka královna a pak ještě něco o místně zvaném Nissien. Jsem zmatená..“
„Jaký muž ?“ v hlase mu zazněla obava.
„To přece není důležité-“ Ellathan ji přerušil.
„Ale je, je to velmi důležité. Kdo je ten muž ?“
„Já nevím kdo to je.. drží mě tady, vídám ho jen občas-“
„Je sám ? Kde tě drží ?“
„Občas slyším ještě jeden hlas.. Vypadá to, že ten člověk co mě zde drží je jeho podřízený. Nevím kde jsem. Drží mě v takové místnosti. Ellathane, já mám takový strach!“
„Lio, neboj se.. Musíš se smířit s tím, že tam ještě nějaký čas pobudeš, musím ti toho spoustu vysvětlit a pak až budeš-“
„Já to chci vysvětlit hned!“ Přerušila ho.
„Připravená, tak se tě pokusíme odtamtud dostat.“ Pokračoval.
„Ellathane-“
„Li, jsi si lehnout, zkus usnout a načerpat nové síly. Neboj se, jsem s tebou.“
Aniž by měla Liath možnost rozloučit se, dozníval Ellathanův hlas v její hlavě. Cítila se zoufalá, ale na druhé straně šťastná ze spojení s tak blízkým člověkem.

* * *

Aneta seděla s Badem už půlhodinu v útulné čajovně a krom objednání nepadlo ani slovo. Oba upíjeli čaj s občasným srknutím.
Aneta měla tuto čajovnu ráda, každý mini stoleček s polštáři k sezení byl oddělen a tudíž návštěva čajovny slibovala také soukromí. Bad Anetu mlčky pozoroval a přemýšlel co se asi děje. Věděl, že má problémy doma, ale nebyl si jist, jestli je tohle vše co Annie trápí.
Jindy by si dal vodní dýmku, ale dnes neměl zájem. Jemně pohladil dívku po ruce a vtiskl ji na rameno bratrský polibek.
Aneta se usmála. Odložila čaj a opřela se o Bada. Najednou se ji nechtělo nic říkat, nechtěla kazit tak hezkou chvíli. Jediné co chtěla, bylo být s ním, v jeho náruče, v bezpečí.

„Tak povídej, princezno..“ Přerušil její přemýšlení Bad.
„Neříkej mi tak.. –“ Začala se zlobit.
„No tak se nezlob.“ Přerušil ji.
„Pročpak jsi chtěla, bych přišel ?“ Zeptal se.
„Nechtěla jsme být sama..“ Nakrčila čelo. Bad se rozesmál.
„ A kvůli tomu jsi mě vytáhla ze školy ?“ Zlobil se naoko.
„To ti přijde jako malý důvod, že jsem nechtěla být sama a chtěla jsem být s tebou ?“ V hlase ji zazněla výčitka. Bad se cítil provinile.. Nejen proto, že Aneta od té chvíle již nepromluvila, ale i proto, že se po půl hodině zvedla a odešla domů.

Ale pravdou bylo, že domů nešla. Procházela se opět po parku, potřebovala být sama. Poslední dobou se dělo moc věcí, některé špatné a některé dobré, avšak všechny se snažily nějak změnit život a to se jí nelíbilo.
Začala přemýšlet o Badovi. Vždy ho brala jako bratra a neokázala si bez něj představit život.
Avšak to nevěděla, že nastanou dny, kdy si bude muset představovat život beze všech přátel.
A takové časy měly nastat.