Odhalení z předminula ............... jen JEMU

Dělám si bezostyšně nároky na Tvé vnímání a necítím špetku výčitek. V napojení na Tvou mysl, cítím se součástí každého nádechu i výdechu tvých okamžiků. Když se odpojím abych…. mám dojem, že dýchám jen na půlku plic.

Prorůstáš místy vzpomínek na předminulost. Klíčí znovu jemná přediva existencí. Procházím znovu po úbočích a tajím dech těmi pohledy zaskočená.


Svah vonící bylinkami ve vzácných trsech. Namáčí své cípky v chladivé vodě. Ta voda dennodenně zurčí jak životadárná tepna nesouc příběhy hor a dětských mlýnků kdesi vysoko.
V brzkém ránu procházím vůní bylin a vybírám uzrálé zdraví. Bosé nohy studené rosou užívají masáže oblázků v potoce. Je chladivá ta voda života jak obklad na horečku. Svlékám zbytky pláten co halí lidský stud a o pár kroků níž odevzdávám tělo přírodnímu jezírku pod tisíciletou smuteční vrbou. Proč je moudrost označována za smutek, ptám se.
Hladina mne unáší se zavřenými víčky a jen hebkým pohlazením vlnek ovlivňuji směr svého stavu beztíže. S prvním ohněm paprsků slunce, které přišlo zchladit letní žár již s ránem nechám zavřít hladinu nad svým tělem a splynu s vodním životem. Rozpuštěné vlasy protkávají se s prameny vodních řas. Zde otvírám oči i srdce nadlidským zážitkům a jen cesta za naplněním plic mne odpoutává zpět. Však s hlubokým nádechem vracím se hladině a prsty se dotýkám ohýnků slunce. Jak nadpozemské jsou okamžiky ohňů pod chladivou hladinou na dně z oblázků. Jen smuteční vrba svou moudrostí chápe mé cesty za ohni pod hladiny říček. Laskám se s ohni i vodou zároveň a cítím jak bytí mne modeluje ke svému potěšení. Pocity lehkosti a pádů do nika. Slast, když prsy i břichem se dotknu dna. Objímání stehen, paží, půlek i chodidel. Objetí, které sílí s hloubkou do které obdržím přístup. Mým milencem je slunce i hladina zavřená nad všedností. Nemohu odolat. Každým pohybe se blížím extázi, každým dotykem se bez dechu zalykám. Ve vzácné vyčerpanosti třesk se dostaví a já vím že narodil se další vesmír.
S hlavou plnou hvězd pokládám tělo zbavené studu na vyhřáté kameny a vysílám němou prosbu vánku a slunci. S rozkošnickou radostí slíbávají každou kapičku z mé kůže a hrají na honěnou v drahách utíkajících kapek. Když dotančí svou hru na mých zádech odhalím s důvěrou zbytek svého lidství a užívám něhu zakletou vůní dopoledních bylin. Dotěrné myšlenky ...“Už měla bys jít“... odkládám stranou za veliký silný kmen znějících dubů.
………….