Requiem za naději

uplynul rok a půl
a místo do inkoustu
namáčím brk do nevyplakaných slz
- ne, brečet už nebudu

jako o něco starší
o málo moudřejší
a profackovaná životem
Ti píšu zase, mami

nemám už sílu
Ti něco vyčítat
fňukat do polštáře
a hrát si s panenkama
když skutečný svět je jinde

stačí mi patetická slova
která Ti jednou vyryju na pomník
protože Tvoje paměť je neuchová

Zklamalas mě, mami.
Ani tisíc omluv
(které říct stejně neumíš)
tohle nesmaže.
Jako máma jsi pro mě umřela.