Proměna

Probouzím se... co se děje?
Kdo já jsem a kdo mi to v hlavě pěje?
Slyším hlasy... kde to jsem?
Jsem nejspíš daleko za lesem..

Jen si vzpomenout co se dělo,
co bylo v mysli mé zapomněno...
Cestoval jsem v tuhle dál,
života se málem vzdal..

Vzpomínám si, pomalu ale jistě.
Byl jsem jen pěšákem ve skupině jisté.
Bylo nás víc, mnohem víc.
Proč já stále nevím nic?

Vzpomínky se pomalu vracejí.
Ale ta hlava...
Celé tělo mě bolí,
a křeč neustává.

Šli jsme tak daleko do pustin Chaosu,
to je ten důvod, proč ležím tu a trpím.
Ve svých představách vidím jen krvavý svůj osud.
Strach mě strašně ubíjí...

A hlasy v hlavě mé zesilují stále,
říkají mi, že můj čas nadešel,
vstávám, vydávám se dále.
Svůj osud jsem tady nejspíš našel.

Proč já teď vstávám?
Proč ty hlasy poslouchám?
Nemůžu vzdorovat, nejsem dost silný.
Můj bůh je Tzeentch, a nikdo jiný!

Jaký Tzeentch? Co jsem to řekl?
Stojím tady bez víry.
Já, válečník nevinný!
Slyším "Bum!!", to jsem se lekl.

V hlavě mi bubny začaly hrát,
co se mi to k čertu mohlo stát?
Cítím změnu, ve jménu Tzeentche,
vytáhnu dva z pochev svoje meče!

Nemohu se ovládnout,
slyším ty hlasy, drží mě pod čarou.
Proč Tzeenche jméno provolávám?
Kdo to je, vždyt já ho neuznávám!

Áááárghh...

Jaká to bolest, jaká muka..
Kam to ztratila se moje ruka?
Místo ruky nyní klepeto,
bohové zřekli se mě, Eneto!

Chci už domů, znovu s tebou usínat,
cítím ovšem krutou bolest,
cítím šlachy napínat.
Kdo nachystal na mě tuhle lest?

Nevěřím ničemu a nikomu,
Co to je s mou kůží?
Vypadá jak ze zvonu,
šaty mi ji tíží..

Kůže nazlátlá,
boule rašící na hlavě.
Hlava moje je chápavá,
poddávám se záhubě.

Z boulí rohy rostou,
trhám ze sebe šaty,
hlavu už téměř holou,
už i mění se mi paty..

Zvětšuji se,
nabírám váhu.
moje zuby zostřují se,
myslím si ,že padnu.

Srdce mi bije rychleji,
hruď jak sud vypadá.
Zuby nabroušené ostřeji,
stolička poslední mi upadá.

Pomalu už chápu,
ze zad mi kosti stoupají,
už v paměti tápu.
Bolesti se stupňují.

Dotkl se mě nejsilnější,
bůh proměny, ten nejmocnější.
Ten jenž mění cesty přece!
Zvolávám ho ,"Za tvoji slávu Tzeentche!"

Jsem mučen, nebo obdarován?
Tzeench je bůh a je můj pán.
Jsem na pochodu, aniž bych si všiml,
rád bych ale znal svůj cíl.

Už je mi vše jedno, už tělu svému nevládnu.
Chci zemřít pro Tzeentche, po ničem jiném neprahnu.
Eneta, to jméno...
těžko je mnou vysloveno...

To jméno... něco pro mě znamená...
Ale co? Moje duše je již znavená...
Odolávám, zastavím ty hlasy.
Eneto... já cítím tvoje vlasy!

To jméno ukončuje mé trápení,
tomuhle se říká láska,
to její sladké vábení,
ta její duše, dobra cháska..

"Bum! Bum!" Na co jsem to myslel před chvílí?
Nevzpomínám si, jen provolávám jméno Pána.
V hlavě zí mi obrovská rána,
to střípky duše mi už hnijí.

Eneta... opět to jméno...
už nebude více vysloveno.
Najde jí a ukáže,
jak pro svého boha břicho její rozpáře!

Zamířil k Erengradu,
městu zimnímu,
kde ji opět nalezne,
a tam zničí ji, zabije...

.....

Něco stojí tu nad krvavou louží,
Eneta mrtvá tu již bez hlavy leží...
Je konec minulého života,
ted na světě je další pekelný sluha...

.....

Netvor tu sedí... klepeto od krve,
už nevzpomíná si, kým byl poprvé.
Ted je silný, bezcitný a netěší se rána.
Proměna se zdá býti už dokonána...