MYŠLENKY V DÁLI

Den za dnem ubíhá, hodiny míjejí,
ráno střídá noc a světlo bojuje s tmou,
myšlenky v mlhavé dálce se ztrácejí,
vítr je roznesl nad krajinou.

Slyším ten tichý přírody hlas,
ta pro mne náruč svou chystá,
k přírodě člověk se rád vrací zas,
to je věc naprosto jistá.

Nekonečné dálavy na pozdrav mávají,
tiše, neúprosně k sobě mě volají,
chci kráčet tou širou dálavou,
kol ptačí zpěv, modré nebe nad hlavou;
jen opustit tento cizí svět
a nevrátit se více zpět –
zde leží má naděje udupaná v prachu
a každý můj krok přikrývá závoj strachu…

Do dáli myšlenky plynou,
toužím se za nimi dát,
tam, kde mě starosti minou
a klidně budu moct spát.