Zagirova vláda, část první - vzestup moci

I.

„Naposledy tě vyzívám bratře, navrať mi to, co mi dle zákona patří, já jsem prvorozený syn císaře, tudíž já mám sedět na trůnu, nikoli ty!“ Zagir byl již unaven, věčnými hádkami se svým bratrem Alexejem, který byl před několika dny korunován na nového císaře Spojeného císařství, zatímco on získal post správce Odlandu, nejchudší část císařství.

„Zagire, sám dobře víš oč mě otec požádal na smrtelné posteli, že já mám získat vládu nad naší zemí, nikoli ty a sám moc dobře víš proč, černá magie je v naší společnosti nepřípustná a tys jí dal přednost namísto studiu na akademii, já svůj slib otci splním, ty nikdy trůn nezískáš, počínej moudře s tím co jsi zdědil…“, otřel si zpocené čelo nový císař.

„Myslíš Odland, pustinu v níž se zastavil čas? Takové je mé dědictví? Dědictví, které není hodno ani nepokrevním synovcům! Do sedmi dnů očekávám listinu o datumu mé korunovace, pokud bratře nezískám to, nač mám nárok,, pocítíš můj hněv!“ Zagir se otočil na podpatku, černý plášť za ním zvířil prach a zmizel ve dveřích.
Císař odvrátil zrak k oknu, v očích se mu objevily slzy.

II.

Na stole před ním ležela otevřená kniha, plná prapodivných znaků, přestože venku byl den, měl zatažené těžké černé záclony a kancelář správce měl osvícenou svícemi.
Nemohl se však soustředit, myslel na bratra, stále mu od něho nepřišel žádný dopis. Proč jen mezi nimi musí být taková nevraživost. Přestože byli oba dvojčata, nerozuměli si, již od dětství. Každý šel svou cestou.

Alexej se věnoval studiu na vojenské škole, zatímco Zagir, leč student Diplomacie, se věnoval potají černé magii. Mnoho nocí strávil nad zakázanými knihami, stále zdokonaloval své umění, jako klenotník brousící diamant, až jej dosáhl k dokonalosti, poznal i taje alchymie a byl unesen jakou moc skrývají různé látky a magické prvky. Když se to před pár lety otec dozvěděl, nechal veškeré Zagirovo dokumenty spojené s magií zničit, ó jak tehdy svého otce, císaře Spojeného císařství proklínal, ale pokračoval dál v poznávání tajemna. Nedávno však otec zemřel a do poslední vůle vložil své nařízení, aby se Zagir stal správcem Odlandu, zatímco jeho druhorozený syn – Alexej, se stane novým císařem. Jaká to zrada od něho a od Alexeje, porušení kodexu o převzetí žezla prvorozeným synem.


Kdosi zaklepal na dveře. „Vejdi,“ svolil Zagir a do místnosti vešel muž v zeleném kabátci, císařský posel.
„Zasílám vám zprávu od samotného císaře Alexeje prvního,“ oznámil úředním hlasem a položil na stůl Zagirovi obálku.
Správce nevěnoval poslu jediný pohled, přelomil pečeť se znakem císařského dvora, vyndal dopis a začal číst:

- Já Alexej I., císař Spojeného císařství, zbavuji Správce Odlandského Zagira von Armald. s okamžitým nařízením jeho dosavadní funkce a nařizuji, jeho vyhoštění vně hranice země a provincie Spojeného císařství, jestliže tento výnos bude porušen či nevyplněn do deseti dnů od platnosti, vystavuje se nebezpečí trestu uvězněním.
podepsán

Alexej I. -

Zagir zrudl vztekem v obličeji, podíval se na posla: „Vyřiď svému pánu, ať do deseti dnů ode mne čeká odpověď a nyní jdi!“ Posel se uklonil a odešel.
Pocítil zášť vůči vlastnímu bratru, chtěl ho vidět trpět, svíjet se bolestí, musel se však uklidnit, potřeboval vymyslet co dál, co učinit. Usadil se pohodlně v křesle, zavřel oči a soustředil se. Jeho vidění se odpojilo od těla, letěl rychlostí větru, našel jej během chvíle, právě zapisoval cosi do úřední listiny.

III.

Napil se čaje a odškrtl další položku.
Jaká to nudná práce, toto má být odměna za léta studia diplomacie. Práce, kterou zvládne kdejaký měšťan? – pomyslel si znuděně Namall. Právě se chystal sečíst další množství zlata, které bylo vytěženo za loňský týden, když tu náhle zaslechl hlas svého přítele uvnitř své hlavy: nech svolat okamžitě do hodiny lid z města na náměstí! Musí přijít všichni!

Byl zaskočen, ještě nikdy po něm nic takového Zagir nechtěl, byť byl diplomat. Občas donesl zprávu mimo hranice, ale aby svolával lid? Vyšel z kanceláře a předal úkol svému úředníkovi.

Za hodinu již čekal na náměstí, kde bylo narychlo postaveno malé podium. Byl obklopen davem a nebylo mu to dvakrát příjemné. Odlanďané, byli nezvyklý svým chováním na rozdíl od jiných obyvatel císařství, byli zamlklí, zamračení a působily dojmem někoho, kdo nechce být viděn. Snad to bylo i zamračeným nebem, které většinu času zastiňovalo již tak depresivní krajinu plnou hor, kamení, holích plání , opuštěných polí a vypálených domů. Namall v poslední době nejednou zalitoval, že se nechal přemluvit Zagirem, aby s ním odešel do Odlandu a přijal místo diplomata, přestože se většinu času jednalo pouze o chod pokladny “Kamenného města“. Náhle se ve vzduchu něco změnilo, jakási zlověstná energie proudila spolu s vánkem. I stojící kolem si toho zjevně všimli, jelikož se vzrušeně rozhlíželi kolem sebe. Zčistajasna se na podiu objevil Zagir, jako vždy celý v černém. Vítr si hrál s jeho dlouhými černými vlasy a pláštěm. Vypadal jako obrovský netopýr, avšak působil zlověstným dojmem. Vedle něho se postavili zbrojnoši celý v černém, namísto obličeje měli černé kovové helmy v podobě draka, namísto očí hořeli dva rudé plamínky.

Dav strnule hleděl na podium. Zagir je všechny přejížděl upřeným pohledem a až po chvíli promluvil:

„Lide Odlandu, po mnoho desetiletí jste byli vykořisťováni a utiskovaní Spojeným císařstvím. Nejednou jste poznali hladomor, nemoci, války. Vaše ženy, děti a muži umírali pod zakrvácenou rukou pánů, kteří s vámi neměli slitování. Ale dnešního dne se změní běh dějin Odlandu, od dnešního dne lid odlandský pozná dostatek jídla, postaví se nové nemocnice, divadla a školy. Každý muž získá práci a nakrmí svou rodinu! Každá žena vychová zdravé dítě! Od dnešního dne vyhlašuji nezávislost Odlandu! Odland nikdy více nepozná chudobu! Nikdy více si nenechá diktovat od císaře a jeho nohsledů a v případě že
se císařství pokusí naší zemi napadnout, já Zagir von Odland vás ochráním. Vaše krev již nikdy neposkvrní vaši rodnou zem!!! a toto je důkaz!“

Poslední věty doslova zakřičel. Obloha se ještě více zatáhla, den se změnil v noc, a z přilehlých ulic se ozývalo dusot desítek noh a z dálky řev čehosi obrovského.

„Co to může být?“ zašeptal otrhanec po Namallovo boku.
„Ať je to co chce, nemůže to být dobré,“ řekl kdosi vzadu.

Na náměstí nastoupily jednotky mužů v bílém. Namall se snažil pořádně si je prohlédnout proto se prodíral davem až byl pár metrů od oněch vojáků. Nebyli to však žádní živí vojáci, ale kostlivci, stovky nemrtvých a za nimi na černých ořích seděli Rytíři celí v černím, v černých hábitech a kápí přes hlavu, z pod níž vycházela jakási černá mlha, každý z nich držel v rukou velikou stříbrnou sekeru.

„Dovolte ať vám představím část Odlandské armády!“ zvolal Zagir když tu právě nad shromážděným lidem přelétl obrovský stín.

„Draci! Draci!“ volali lidé.
Opravdu, nad nimi kroužili tři černí draci, z nozder jim vycházeli obláčky dýmu a působily děsivým dojmem. Bylo slyšet pláč a křik plný strachu.

„Není se čeho bát, ten kdo se bude třást strachy je vládce spojeného císařství!“ zahřměl Zagir a zasmál se šíleným smíchem