seš, kurva, můj život, ne?!

chci se ti omluvit
živote můj jediný
ale nevím kdo jsi
jak mám tě znát.
ke komu mluvit když jsi tak
......vzdálený....

vždyť míjíme se na každém rohu
v každé dívce hledám tě trochu

(zatím ne dost intenzivně
a hlavně málo úspěšně
možná to zní až moc sebe-defensivně
ale hledat život v dívkách
v absinthu nebo ve víně
jde úplně mimo mně)

v každém potahu z tak milovaných cigaret
kousek z tebe nechávám
každou cestou trochu tě projíždím
a tak málo si tě všímám
tak málo tě znám.


jediný čas, kdy cítím že si se mnou
je když spím, doma
když zrůdy zhebnou
z mejch očí
a zbude tam jenom blažený
tmavomodrý klid.
Moje bolavé kosti na postel svalí se
a my dva, opět, jako prvně
v naší zemi,
zemi nádherné a cizí
míříme si naproti
ty v kašmíru,
já nahý a chudý
ty bohatý


v tom městě s vůní orientu
v kávě s chutí alkoholu
v zeleném dýmu opojení
v tom čase, kde spánku není
v prostoru mezi dnem a noci
v tom čase, kdy tonoucí
stébla se chytá, ale nebdí.
tam potkáváme se
já a život můj


mlčíme, není co si říct

....

ty mračíš se, já hledím v zem
tvou samotnou přítomností
zbaven slov, i pohledů.
Proč, když na dosah ruky
nemůžem si promluvit
prostě ti nejde říct,
jak mě mrzí že na tebe svaluji vinu
že stále měním tě
za každou kocovinu
a to co jí předchází
dal bych ti co chtěl bys brát
si život můj, chtěl bych tě mít rád