Lom

Když obzor na východě začínal blednout, hlavní hrdina tohodle příběhu se vracel domů a bylo mu strašně zle. Bolest, vyčerpání, únava. Jako vždycky po prochlastaný noci. A jako vždycky si říkal to co všichni dobře známe: Už nikdy víc, tohle bylo naposledy. Naposled v životě že se dotknul cigára. Cigára sou k ničemu - smrad, kašel..., hnusný a nezdravý. A chlast to samý. Ani si nepamatoval co dělal včera. Ale rozhodně měl na noze dlouhatánskej krvavej škrábanec a strašně ho bolelo levý rameno. Ode dneška si dá tak maximálně jedno pivko v hospodě, nebo radši ani to ne. Chlastu už se taky ani nedotkne.

Měl to krásně naplánovaný, to jo, ale pak mu došlo že to je vlastně hovadina. Příště až půjde posedět do hospody, daj si všichni pivko a on taky. Pak si daj všichni druhý a třetí, při dalších dvou už si i zakouří, pak někoho napadne skočit na non-stopku pro flašku a pak se vzbudí na lavičce v parku přesně jako dneska. Děsila ho směšnost, stupidnost a neodvratnost toho všeho. Lidem co nepili říkali v partě slaboši, jenže slaboši byli oni. Lidi tohle dělaj asi protože sou nešťastný - svym způsobem. Nebo ne?

Nešťastnej a zároveň nejšťastnější na světě. Aspoň on sám si teď tak připadal, a to navzdory snaze jeho žaludku poslat něco vrchem ven. Jeho život byl plnej rozporů, vzrušení a dobrodružství...Bomba!, ale přesto chtěl něco víc, hledal něco a nevěděl co.

Přišel domů, vypil litr vody, sprcha, zuby, postel. Probudil se k poledni. Teprve když si sundal zmáčený ponožky, natáhnul trenky a vysmrkal z nosu jakousi náušnici, vzpoměl si konečně co se mu zdálo ve spánku - v tom stavu oproti kterýmu je bdělost slepá.

Seděl na skalním převisu, nad křišťálově čistou hladinou zatopenýho lomu, skrz kterou bylo vidět až na hluboký skalnatý dno a v níž šlo spatřit sem tam pod vodu spadaný kmeny a větve stromů. Za ním les, na protějším břehu skály tyčící se přímo z vody a nad nima obrovskej žlutej kotouč - prazdroj energie a života. Bylo ticho, teplo. Nějakým způsobem věděl, že v okruhu aspoň sto kiláků neni jediná známka civilizace nebo člověk. Samozřejmě kromě něj a toho nejhezčího co ve svým životě doposud viděl - dívky co seděla vedle něho.

Bum! Konec! Doprdele! Do postele! Hned! Rychle aby ten sen chytnul ještě než se úplně rozplyne.

Ta dívka. Nevěděl jak vypadá i když se koukal přímo na ní. Nevěděl co má na sobě, ani barvu očí, ani dýlku vlasů, ani velikost prsou, ani jestli má nalakovaný nehty nebo jestli má náušnice. Nic z toho nebylo důležitý - byla nejkrásnější. Zeptal se jí jak se jmenuje.

"Nejmenuju se, zatim ne."
"A kdo jsi?"
"To bys měl vědět ty ne? Ale pokud to nevíš, nezáleží na tom. Můžu bejt cokoliv a kdokoliv. Stejně ale myslím že na to časem přijdeš."
"Sakra, tydlety pindy - mluvení v hádankách a tak - to mě pěkně sere."
"Notak,...sory, nechám toho. Myslim že ti něco chybí. Ale nevíš co."
"Jo...ne...počkat. Už vím, seš to ty."
"Když chceš..."
"Takže už mi vlastně nechybíš."
"To neni tak úplně pravda."
"Jakto? Počkej!"

Teď se musel rozmyslet, jestli za ní z těch pěti metrů, ze kterých skočila perfektní šipku, jestli za ní skočí...problém byl že normálně člověk vyplave, ale dívka nic. Nic moc, smrt utonutím. Nic pěknýho, dokonce ani ve snu ne. Stáhnul triko a vrhnul se po hlavě dolů.

Voda byla příjemně chladivá, otevřel oči a skrz vodní stěnu spatřil nad sebou slunce a břeh. Vybral si břeh a vyplaval z jezera na obrovskou, do všech stran se rozprostírající, zasněženou a sluncem ozářenou pláň. Posadil se vedle dívky.

"Vybral sis špatně, řekla bych."
"No, na sluníčko sem si moc nevěřil."
"A na břeh jo."
"To jo, to už mam natrénovaný."
"Chceš ztrávit celej život děláním toho co už máš natrénovaný?"
"To né, ale..."
"Ale?"
"Hele, vyplavat na slunce je kravina.."
"Zkoušels to?"
"Ne."
"Tak vidiš."
"Ale...ty sis teda vybrala taky špatně v tom případě."
"Já si nevybírala, čekala jsem tu na tebe."
"Proč?"
"No, je to tvůj sen. Jsem tam kde chceš ty."

Rozběhla se pryč. On za ní.

"Tak kam teda běžíš, když seš tam kde chci já," ječel za ní. "Chci aby ses vrátila." "Né to si jen myslíš že chceš. Tak poběž."

Běžel za ní. Viděl jí stále na obzoru. Siluetu. A začínala mu bejt trochu zima, byl taky jen v plavkách. Hodně velká zima. Strašná zima. Každej chloupek na těle byl v pozoru a stejně mu ta zima byla. Nohy ho přestaly poslouchat a tak se svalil do závěje a ležel. Pomalu přestával vnímat okolí...umře umrznutím ve svým vlastním snu, nádhera!... Tak moment, je to přeci jeho sen!

Zvednul se a vedle něho byla podle jeho očekávání jeskyně. Kam vede, to byla otázka. Vstoupil a neviděl nic. Ani nic neslyšel. Nic necítil, nemohl nic nahmatat a tak jen šel po úplně rovné, jako ze skla, zemi. Za chvíli uviděl světlo, zřejmě východ.

Použil východ a objevil se na skalní plošině. Moc tu toho nebylo. Jen ten východ, kterej se teď stal vchodem, ohromná rovná skalní stěna, která se táhla do nekonečna nahoru, dolů i do stran, nepříjemně veliká propast dolů a samozřejmě jeho průvodkyně. Seděla na okraji plochy nad propastí a usmívala se na něj svými snovými rtíky. Když se nad tím zamyslel, tak propast vlastně nebyla zase tak nepříjemná. Bylo tady nádherně.

"Pěkný," prohlásil.
"Viď ? A to je jen začátek. Máš na víc. Mnohem víc."
"Jako na co?"
"Sleduj. Tady se totiž neohřeješ. Nikde nemá cenu se ohřejvat."

S tímhle divným prohlášením skočila do propasti, což učinilo celou situaci ještě divnější. Za ní teda skákat nebude...sebevražedkyně pitomá. Otočil se ke vchodu. Ten samozřejmě zmizel, ale to věděl. Začal se šplhat po skále nahoru. Nebavilo ho to...monotónní lezení, bolest v rukou i nohou, ale hlavně neskutečná nuda. Hodiny a hodiny, dny a snad i měsíce a roky se šplhal, aby se vyšplhal na tu samou plošinku, ze který předtim vyrazil uplně opačným směrem. Seděla tam.

"Zbabělče!"
"Cože?"
"Místo aby sis užil - let, volnost, chladnej vzduch, ubýhající okolí - místo toho, aby sis užil to na co nemáš odvahu, prožil jsi tuhletu neskutečnou noční můru nudy."
"Hm..."
"Teď skoč!"
"Zabiju se."
"To asi jo."
"Nechci se zabít."
"Jednou zemřeš tak jako tak."
"Jo, ale to bude za dlouho."
"Seš tupec, pořád to nechápeš. Můžeš tady lízt sem tam a ještě cik cak, ale nakonec stejně umřeš. Akorát že budeš tak starej že si ani tu smrt neužiješ. Nehledě na to že smrt neni konec."
"Ale...nemůžu jen tak skočit do propasti a zabít se."
"Můžeš všechno."

Šťouchla ho a už letěl. A najednou mu bylo prostě senzačně a pochopil to. Dopadnul zpátky k lomu, rozplácnul se vedle dívky a ta mu řekla:

"Teď už mě nepotřebuješ, užívej si."
"Počkej přece...chci aby ses vrátila, můj sen..."
"Ale nechceš, přestaň blábolit."

Zmizela pod hladinou a hlavní hrdina se, teď, když věděl že může úplně všechno, vykoupal, proletěl se nad krajinou, poobědval slona a nakonec si nechal setnout hlavu na gylotině - čistě aby věděl jakej je to pocit. Po chvíli ho to začalo příšerně, neskutečně nudit. Bylo to k zbláznění. Šílenství. Pak se rozhodnul, že se probudí.

Podle hodinek zjistil že spal sotva deset minut, ačkoli mu to přišlo jako pár dní. A konečně pochopil co ten sen znamenal.

Od téhle doby nikdy nestál na jednom místě. Pořád něco dělal, pořád zkoušel, hledal, užíval, litoval, bál se, smál se, šílel a klidnil se, přemejšlel a konal. Jediný, co nikdy neudělal bylo, že by se nudil.

O dvacet let později se hlavní hrdina vrátil z líbánek se ženou, kterou miloval jako nic na světě, neb byla prostě nejhezčí a taky to nejhezčí co ho kdy potkalo. A uvědomil si že teď je uplně volnej. Taky si uvědomil, že našel co hledal a už mu nic nechybí. To nejdůležitější co si ale uvědomil je to, že na film se nekouká kvůli konci, ale kvůli tomu uprostřed, že nejhorší je když se nic neděje, že napětí, nejistota a rozpolcenost jsou předpoklady pro zábavu, pro žití a pro spokojenost a že tohle všechno teď ztratil. Ztratil úplně všechno, proto byl volnej. Proto mohl všechno získat. S úsměvem, s tak samolibým, upřímným a pobaveným, jakej si jen je možný představit - s takovým úsměvem se odrazil od zábradlí a vrhnul se vstříct silnici a projíždějícím autům hluboko pod ním. Užil si ten let, volnost, chladnej vzduch a rozmazaný světla aut pod ním. Vydal se uprchnout vyčpělýmu životu, kterej byl už plnej vzrušení, zábavy a pochopení. Přemýšleje, jakej to je pocit rozplácnout se o asfalt nebo střechu dodávky, blížil se novýmu začátku.

A v tom si vzpoměl. Vzpoměl si, že od začátku něco hledal, jen nevěděl co. To, co od začátku hledal, nikdy nenašel...