Napotřetí - Prolog: Tohle je začátek

Myšlenky plynou rychlostí blesku.... Ha, to je samozřejmě ironie... Proč se musím motat pořád kolem toho samého? Proč jsem to sakra udělala? Co mě k tomu vedlo? Odpověď zní: Musím, štve mě to... Takovou věc jen tak nedostanu z hlavy. Udělala jsem to pro zábavu... Z nouze? Možná. A co mě k tomu vedlo? No, tak to nevím... Nebo myslím si, že to nevím. Kdybych mohla vrátit čas udělala bych to? Ano, ne, ano, ne,... Je to jako trhat kopretině okvětní lístky, budu to trhat tak, aby mi vyšlo, to co chci. Ale co chci? Vím to? Jedním slovem? NE. Já to nevím... Ani nevím, mezi čím mám na výběr... Mezi ničím? Můžu se mezitím motat, ale nikdy si nevyberu jednu stranu... Kdybych si vybrala jednu, někdo určitě bude šťastný, budu šťastná i já? Když si vyberu druhou, budu to sice typická já, ale budu zase šťastná? Asi ne... Mohla bych mít oboje? A nevybírat si stranu? Ne, to nejde... Už vzhledem k tomu co se stalo...

A teď sedím tady mezi několika světy – královstvími... Kdyby jsem jednala v rámci jedné strany, obě království by byla šťastná... Ale já bych šťastná nebyla. Kdybych si vybrala to druhé, musela bych sice přesvědčit, že já sem ta pravá, ale ten křehký mír by byl porušen... Bylo by to mé typické jednání, jednání, které jsem za svůj nekonečný život už mnohokrát praktikovala, ale o to tady nejde... Jde o to jestli můžu být já šťastná... Můžu? Mohla bych? Existuje mezi mnou a štěstím rovnítko? Asi ne... Existuje třetí řešení? Třetí volba? Možná... Mohu o ní uvažovat? Chci o ní uvažovat? Může mě udělat šťastnou? Mohla by... Doufejme...

Ne, tyhle ty deprimující myšlenky bych měla zahnat... Teď bych měla vstát, posbírat několik svých propriet a jít... Jít do lesů, je to nejlepší možný únik, únik do deprimujícího světa, kde se moje myšlenky budou ozývat tak jako nikde...

Líně jsem se teda zvedla, přehodila přes rameno toulec šípů a luk, pak jsem i meč zavěsila napříč zády. Utíkat s ním kolem pasu by bylo značně nepohodlné... Kromě počínající ho deště byla kolem dokola příšerná zima. Koně jsem prodala v minulé vesnici, kterou jsem prošla si před týdnem, už týden jsem skákala přes pláně, kolem obrovských jezer... Za ten týden jsem naspala maximálně 5 hodin, buď sem spát nemohla z důvodu toho, že se to po pláních trousilo vojáky, nebo proto, že byla taková zima, že usnout by znamenalo usnout navždy, posledním důvodem bylo to, že jsem přemýšlela... Přemýšlela nad tím co se stalo... Celkově jsem na cestě už měsíc... Předtím to šlo, v oblastech, kde jsou vesnice se moc vojáků nepohybuje, je tam i spousta místa, kde se nepozorovaně v teple vyspat. Moje další úvaha je, jestli se mám vydat na východ k moři, nebo na sever do lesů... V těch lesích jsem sice vyrostla, ale to bylo několik set let dávno. Od té doby se tam mohlo moc věcí změnit, ale i tak budu riskovat cestu do lesů, minimálně proto, že se nebudu co pár hodin muset skrývat před vojáky jak Království rudého Phoenixe, tak před vojáky království druhého, a to: Zeleného Draka. Vojáci jsou veliký problém, obě království se mě snaží dostat. Fialová princezna... Tak mě přezdívají, ve skutečnosti žádná princezna nejsem... Ježiši, už zase stojím, přemýšlet nad tím jak se mi říká nebo ne... To je holý nesmysl... Musím běžet...

Odhadem může být tak 5 hodin ráno... To znamená, že když budu běžet stabilním tempem, mohla bych být v 8 hodin večer schovaná ve stínu několika větších prvních stromů Levandulového lesa... 15-ti hodinový běh bez myšlenek? Bez jídla? Bez spánku? Už teď usínám za stoje... Co teprve za běhu.... No... Přemýšlet dál nad různými možnostmi nemělo smysl... A tak jsem se rozběhla. Moje tělo dunělo v rytmu skoků... Pro mojí rasu výstižnou jsem skákala několik metrů dlouhé kroky, které sice nebyli tak hbité jako skoky elfů, ale i tak byli rychlejší než normální běh.

Za těch 14 hodin běhu, jsem potkávala čím dál méně vojáků obou armád. A proti předpokladu už mi k lesu zbývalo tak asi 20 skoků přepočítáno tak asi na dvě minuty... Takže lehce přes 14 hodin? No... To znamená, že je něco po 7 hodině večer... K první pořádný pevnosti se dostanu za dlouho... Je tu nějaký divný ticho... Takovej les neznám... Tohle není to uklidňující ticho, tohle je ticho před bouří... Můj šestý smysl mě opět nezklamal... Za ramenem jsem uslyšela švih poměrně dlouhého meče... V tu chvíli jako by se pro mě svět zastavil... V krátké sekundě jsem si musela srovnat několik věcí... Na okraji lesa nežije nikdo... Obyvatelé jsou sice v celém lese v bezpečí, ale jistota je jistota, proto se zdržují spíše ve středu. Voják nějaké armády z mimolesa to být nemohl... I když králové museli počítat, že se vydám někam jinam, přes moře, nebo do lesů... Voják to každopádně i tak nemohl být, meč je jednoapůlruční, z velmi kvalitní slitiny, musel to být meč nějakého statečného válečníka...

Za onu vteřinu mi hlavou proběhlo těchto několik myšlenek. Proti očekávání útočníka jsem vytáhla meč z krytu na zádech, provedla obrat o 180° a odrazila jsem protivníkův meč. Můj soupeř byl zdatný a silueta napovídala tomu, že je i svalnatý. Oproti jeho postavě ta moje sice vypadala menší, ale měla jsem dokonalé maskování, takže by jen málokoho napadlo, že jsem žena... Po prvním útočníkovu chvatu následovalo několik dalších... Byl to skvělý bojovník, výborná a poměrně moderní taktika... Styl bych zařadila sice až 300 let zpět, a tak po mém dlouhém vyčerpání jsem nevěděla co bude dál... Uvažovala jsem, co dál... Moje tělo bylo slabé, a proto bych asi ani mečem neprorazila jeho hrudník... Na švihy už mi taky moc sil nezbývalo... Tak tedy jediným řešením byl útěk... Při předpokladu, že onen muž je mé rasy... Má mnoho síly... Může skočit cca i 7 metrů... Já při svém stavu tak 3... Takže bych mohla skočit zdánlivě dlouhý skok, který bych tak po metru utla... Předpokládejme, že můj protivník to skočí naplno... V tu chvíli se budu moc obrátit... A udělat pořádnej skokovej náskok, ale jak dlouho to vydržím? Možná uskáču třeba 60 metrů... Ale JEHO dalším skokem se bude přibližovat... To nemá cenu... Není žádná možnost... Ale musí být, protože mě nesmí dostat... Nesmí zjistit, kdo jsem... Ne, to nesmím dovolit... V tu chvíli jsem ucítila plochou ránu meče přes můj hrudník.... Ani nevím, kde se ta chyba stala... Jako při každé bitvě se moje myšlenky a úvahy zatoulaly hodně daleko... V afektu se moje oči zalily krví a já bodla... Řekla bych, že to byl bok, ale nevím... Moje jednání snad za těch několik set let života nebylo takhle ukvapené... Začala jsem skákat z místa na místo... A říkám, ty skoky měli i 8 metrů... Tolik skáču za plné síly jen s obtížemi... Adrenalin je fakt bomba! Moje situace se rapidně změnila... I když jsem přes rameno viděla jak se ON potácí za mnou, můj náskok byl větší a větší až jsem HO neviděla vůbec... Moje tempo zvolňovalo a zvolňovalo a adrenalin byl ten tam... Zastavila jsem a moje nohy mě neposlouchaly, klesla jsem na kolena vysílením, bylo to příšerné. Nakonec jsem spadla celá do mechu. Zavřela oči. Můj meč ležel podél těla.Cítila jsem pod sebou luk a šípy, jak na nich ležím. Les před očima měnil barvy... Moje tělo se od mé hlavy vzdalovalo.

Na krku jsem ucítila něco chladného a špičatého. ON mě dostihl. Konečně jsem si mohla prohlédnout jeho meč. Bylo mi to ale jedno, něco říkal, něco čemu jsem tak úplně nerozuměla. V tu chvíli se moje hlava odpoutala od mého těla úplně a já upadla do prázdnoty.

***

Tma kolem mě začala ustupovat... Moje hlava už neměla pocit že je mimo mé tělo. Mé hlavě se zdálo, že spíše spím, než jsem ve stavu mdlob. Nevím co se mi zdálo za sen... Byl plný mé fialové barvy, barvy které miluju... Poletovali v něm blankitní motýli... Měla jsem na sobě nové plesové šaty, jako pro princeznu. Jsem princezna. Problém ve snu začal být, když jsem zjistila, že nejsem v žádném tanečním, či jiném sále, ale tehdy, když jsem zjistila, že ony krásné šaty mám na sobě a běžím po pláni... Mezi několika jezery. Ještě větší problém byl tehdy, když jsem zjistila, že za mnou běží ON, a že já jsem jeho kořst. Ještě horší to bylo proto, že moje šaty zrovna nebyli nijak skladné a na něco jako běh, nedejme-li skok naprosto nevhodné... A úplně nejhorší, že jsem neměla svůj meč. Ani dýku v botě. Byla jsem jako štvaná zvěř... Buď jsem se mohla utopit, nebo padnout vysílením a v neposlední řadě být zapita JÍM... A to bych prostě nezvládla. Bylo na čase vstát z mrtvých.

***

Probudil mě výkřik.Byl to můj vlastní... Moje oči si na světlo ještě nezvykly, ale z nějakých problesků kolem jsem zjistila, že místnost je drobně osvětlená. Bylo tam velmi teplo. To nevypadalo jako nějaká cela. Kromě tepla jsem cítila něco studeného na čele. Obvaz kolem hrudníku. Jistě ta rána tehdy v lese. Cítila jsem něčí ruku, jak mi podpírá hlavu. Já snad i ležela v poseli. Bliklo mi před očima a mě cvaklo v hlavě. Ta tvář, která se na mě dívá je JEHO. Moje jednání v tu chvíli bylo opět ukvapené, jako tenkrát v lese. Skočila jsem rovnou z postele ke dveřím a vzala za kliku. Bylo zamčeno. ON mě tady zamkl, co si to dovolil? Od mého zběsilého výskoku uplynula asi sekunda. Skočil ke mě, objal mě zároveň za pas, ale i za ruce, tím pádem jsem se nemohla ani hnout. Nic neříkal, proto jsem já musela prolomit ticho.

,,Kdo jsi?‘‘ Na nic jiného jsem se nezmohla.

,,Jméno není podstatné...‘‘ Odpověděl mi s kamennou tváří, ale něco ho přece jen přinutilo změnit něco. Sevření povolilo a já vykroutila pravou ruku tak, že jsem mu mohla dloubat do tváře. Svým dlouhým ukazováčkem jsem mu do tváře píchla.

,,Pust mě!‘‘ Začala jsem vyhrožovat. ON nic neřekl a jen mě pustil. Stát 10 centimetrů od JEHO planoucího těla bylo divné, až deprimující... Nechtěla jsem aby se moje myšlenky ubíraly tímto směrem... Prolomila jsem to napětí další otázkou:

,,Můj meč, kde je?‘‘ I kdybych čekala alespoň jednoslovnou odpověď, nepřicházela... Místo toho se v JEHO ruce přede mnou objevil můj meč... Moje chlouba... Provází mě více jak 500 let a za tu dobu bych se s ním nikdy nebyla schopná rozloučit. Meč jsem tedy uchopila za rukojeť a potěžkala jej... I na druhý pohled se zdál v pořádku. To sálání jeho těla mě vážně rozptylovalo. V tu chvíli jsem si to uvědomila... I když byl nesmysl čekat, že před ním budu navlečená ve svém cestovním plášti, odlehčené kožené vestě určené pro boj, svetru, košili a kalhotách s termo vrstvou a punčocháčích, popřípadě ve vysokých skokanských botách, rapidně jsem se mýlila. Místo toho jsem před NÍM stála v tílku a kalhotkách. To mě značně rozrušilo... Stál tak blízko, že jsem ani nemohla začít svým mečem před NÍM mávat.

,,Co sis to dovolil, Unést mě, Svléknout a co ještě?‘‘ Jediná moje obrana byla slova.

,,Můžu ti to vyprávět... Ale myslím, že po horké koupeli a míse jídla to bude příjemnější...‘‘ Odpověď, konečně... Co tím sakra myslel? Příjemnější...? Pokynul mi směrem do koupelny, odkud sálalo teplo. Koupelna byla od obytné místnosti oddělená závěsem, který absolutně nepropouštěl světlo... Uprostřed místnosti trůnila velká kruhová vana, nad kterou se tetelila pára. Podél jedné stěny bylo zrcadlo a podél další věšák s ručníky a náhradním úborem. Vůbec jsem nic neřešila, shodila jsem ze sebe zbytek, co na mě nechal a vklouzla do vařící vody. Našla jsem mýdlo a celé své tělo jsem důkladně namydlila... Vedle vany stála i lahvička šampónu, který mé vlasy uvítaly s otevřenou náručí. Musela jsem se ráchat asi dvě hodiny. Když na mém těle nebyly pozůstatky z té měsíční cesty a z kdoví jak dlouhého spánku, začala jsem se shánět po ručníku a následně po čistém ošacení, pověšeném na věšáku. Jako úbor pro mě bylo připraveno: spodní prádlo, tílko a saténové široké kalhoty... Vše velmi pohodlné. Ještě než jsem vyšla s koupelny, učesala jsem si své vlasy, což moc často nedělám. Že by mi... Ne, tu myšlenku jsem zavrhla. Odhrnula jsem onen nepropustný závěs. Seděl na křesle vede postele, ve které jsem spala. Jakmile mě spatřil, napřímil se. Proč? Ladně, jako kočka jsem došla k posteli a sedla si na kraj. Chtěla jsem si ho důkladně prohlédnout. Ale...

,,Klidně se můžeš i opřít, já ti hned donesu něco k jídlu.‘‘ Takže jsem si ho nemohla prohlédnout... Sedla jsem si do tureckého sedu, opřela se o jednu stěnu a ON mi donesl mísu plnou studeného kuřecího, bůčku, šunky a síru... Nechyběla ani zelenina a ovoce, vedle mísy položil ošatku s chlebem, byl ještě teplý. Uvědomila jsem si jaký mám hlad... Podával mi pohár s vínem, ale ten jsem nekompromisně odmítla, nic nehodlám riskovat! Seděla jsem tedy na posteli pohodlně usazená, ládující se nespočtem dobrot a plna očekávání z toho co řekne.

,,Hmm, no, kde mám začít? Asi úplně od začátku, co?‘‘ Zeptal se a já s plnou pusou přikývla.

,,Když se sem do lesů doneslo, co jsi vyvolala za konflikt, nebyl jsem tady... Pobýval jsem na Straně KRF, to jsi jak jsem se dozvěděl byla na straně druhé, tudíž bylo problém se k tobě dostat... Vlastně, nikdo nevěděl, kdo ten konflikt rozpoutal... Čekali, teda čekal jsem nějakého statného bratra...‘‘ To mě docela urazilo, a taky jsem si to nenechala líbit.

,,Statného bratra... Statná sestra ti nestačí?‘‘ Asi ho docela urazilo, že jsem mu skočila do řeči, ale to měl smůlu... Po mé otázce následovala asi minutová pauza, na konci které potřásl hlavou.

,,Nemyslel jsem to tak, že nejsi statná, ale jeden by čekal, že takovejhle kravál někdo jako ty neudělá...“ No, dotklo se mě to opět, ale nehodlala jsem to řešit. Místo toho, ale abych dál poslouchala zahleděla jsem se na něho. Má asi 190 cm, statnou, svalnatou postavu, která vypadá, jako by ji delší dobu bičoval vítr a hřálo slunce někde na moři. Jeho oči měly modrou barvu, vypadaly magicky... Vlasy měl delší, stylem neupravené. Zjišťovala jsem, že mě...

,,Ty mě asi neposloucháš nějak moc, co?‘‘ Přerušil mě, zrovna když sem chtěla říct tu největší ptákovinu... Přece jsem něco jako jeho zajatec. Nebo to tak vypadá, tedy dokud mi neřekne co má v plánu.

,,Promiň, zamyslela jsem se... Prosím pokračuj.‘‘ Snažila jsem se aby tahle věta byla příjemná, ale spíše zněla tak, jako bych měla něco za lubem... Ale to já sakra nemám!

,,No, nebudeme řešit, koho jsem čekal nebo ne... Prostě, když jsem zjistil, co jsi udělala, bylo mi jasné, že po tobě půjdou všichni, pokud se nějak nerozhodneš... Taky mi bylo jasné, že jsou jen dvě cesty, kterými se vydáš, a to buď do lesů, nebo k moři. Předpoklad byl takový, že vzhledem k tomu kdo jsi, půjdeš do lesů, proto vojáci budou počítat, že půjdeš k moři... A ty jsi chytrá, takže půjdeš do lesů, protože vojáci tě čekají u moře...‘‘ Usmál se. Bude vážně inteligentní... Mě ta teorie napadla taky. Takže bych měla dávat pozor na své další činy, protože tomu bude okamžitě jasné, co a proč dělám.

,,Pak jsem narazil na stopu, ale vždy jsi byla poměrně hodně napřed, vůbec si nemohla spát... Protože takhle rychle takovou vzdálenost uskákat... Uf... To je olympijský výkon. No, pak když jsi seděla na okraji toho jezera, předtím, než si se vydala na poslední úsek, zahlídl jsem tě... No, v tu chvíli jsem si říkal, jestli si neposlala dvojníka... Protože, jak ještě jednou říkám, čekal jsem někoho jiného... Bohužel jsem tě jen zahlídl, protože když jsi začala pokračovat, já jsem tě sotva doskákal. Pak jsi držela slušné tempo bez odpočinku, to nepochopím... A k večeru jsme byli tady v lese. Stála jsi na okraji... Si přemýšlela, pravděpodobně... Přemýšlel jsem, jak tě mám upozornit, že tam jsem... Nic jiného mě nenapadlo a já zaútočil... No, o našem boji jistě víš své... Když sem tě našel, jak tam v tom mechu ležíš, myslel jsem, že tě nějak praštím, ty omdlíš a já tě odnesu do bezpečí. Bohužel jsi sama omdlela... Tak jsem tě vzal do náručí, nic moc jsem neřešil a odnesl tě podzemními tunely sem... Popravdě, prodělal jsem lehký šok... Podotýkám, že nikdo neví, že jsi v této pevnosti... Je to mnohem lepší, protože já tě neprozradím... Jinak, tato pevnost je jako jedna z mála odpojena z hlavní sítě známých podzemních tunelů, proto by tu mělo být bezpečno... Rozkládá se jak nad zemí tak i pod ní. S tím že, pouze jeden můj sluha může před tuto komnatu, jinak nikdo jiný nemůže pod úroveň země zde...“ To je zajímavé... Má sluhu, to znamená, že je minimálně šlechtic, má pevnost, to znamená, že je poměrně významný šlechtic, má pevnost i pod zemí, to znamená, že je to velké zvíře – významný šlechtic, má pevnost bez hlavních podstatných tunelů, to znamená, že... Z královské rodiny není, to bych ho znala...

,,Stalo se něco?“ Zeptal se mě.

,,Kdo proboha jsi?“ To bylo jediné na co jsem se zmohla...

,,Už jsem řekl, že to není podstatné, ale vím, jakým stylem si nad tím mohla uvažovat... Z královské rodiny nejsem...“ Mě okamžitě spadla čelist.

,,A velké zvíře nejsem...“ On mi snad vidí do hlavy.

,,No, poměrně mě děsíš... Mám pocit, že mě znáš líp než já sama sebe... Jednu věc vím... My nekouzlíme!“ To jsem nějak vykoktala...

,,Ne, naše rasa nekouzlí, ani nejsem nijak jinak obdarovaný... Mám prostě cit pro chování jiných lidí, to je vše...“ V tu chvíli jsem mu chtěla skutečně vidět do hlavy...

,,No, to, jestli kouzlíme nebo ne, nehodlám momentálně řešit... Vyprávěj co bylo dál... Odnesl jsi mě sem a?“ Okamžitě navázal.

,,No, spala jsi asi týden... První tři noci to bylo fakt hrozný, řvala jsi ze spaní. Pak už jsi spala poměrně v klidu... No a dneska ses vzbudila... Ale teď mám otázku. Jak dlouho si byla na cestě a jak moc jsi spala?“ Divila jsem se, že to neví... Nemohla jsem se neusmát. Sice se zatvářil nějak divně, ale...

,,Na cestě jsem byla asi měsíc, dokud jsem jela na koni přes vesnice spala jsem denně asi 5 hodin... Jakmile jsem byla sama na pláních, spala jsem sice 5 hodin, ale za ten týden...“ Vyvalil oči a mě to donutilo se znovu usmát...

,,Jak si to proboha vydržela?“ Ta otázka byla nepochopitelná, jako by to asi nevěděl...

,,Vůle a chtíč zmůže všechno... To ale jistě víš.“ Tentokrát se zase usmál on... Vyděsilo mě to, ale na druhou stranu, vadilo by mi, kdyby se něco stalo? No... Nějak to dopadne, k téhle části se nebudu vracet. Pak tu byla jedna poslední věc, kterou jsem chtěla vědět.

,,Co tvůj meč? Můžu se kouknout?“ Nedivil se...

,,Jistě.“ Jedním skokem byl u stolu v jednom rohu místnosti a zvedl z něj meč. Druhým skokem byl zpět u postele, vedle kterém jsem já momentálně stála. V jedné ruce držel svůj meč a v druhé můj.

,,Zavři oči, neboj.“ Bála jsem se, ale z jeho hlasu šlo něco, co ten strach naprosto vynulovalo. A tak jsem je zavřela. Jeho hlas ještě řekl.

,,Natáhni ruce, dám ti meč.“ Natáhla jsem je. On mi do nich položil meč.

,,Ještě neotvírej, čí je ten meč?“ To byla dost hloupá otázka, byl můj... Ale i tak jsem s ním švihla. Něco tam bylo, něco, co můj meč nedělal.

,,Je přesně jako můj, ale je tam něco...“ Otevřela jsem oči, nezabránil mi. Nebyl to můj meč. Byl sice stejně dlouhý a těžký i tvar měl úplně stejný, ale rukojeť měl omotanou hnědou kůží, na čepeli vykreslené jakoby růže a podél se táhl nápis ,,Jsem tu, pro tebe, abych mohl naslouchat,, Zamrazilo mě, Nejen, že ten meč byl naprosto totožný s tím mým, ale ten nápis... Bylo to přesné pasování k druhé půlce... K magické definici... ,,Jsem tu pro tebe, ale nikdy mi nebudeš rozumět,, Musela jsem to vstřebat... Druhá půlka skutečně existuje a teď stojí přede mnou. Nevypadalo to, jako by chtěl něco říct, prostě tam stál. A já se neovládla... Najednou oba meče zařinčeli o zem. Chytil mě a políbil. A já věděla, že to není konec, ale začátek...