Princezna

Chodili jsme spolu přesně tři měsíce, čtrnáct dnů a sedm hodin. Jeden z těch měsíců byl únor. Byla náladová, neměla snad žádný záliby a byla tajemná. Princezna. Večer jsme si psali. Po chatu. Nebavilo mě to - řešit kraviny. Kde leží Jamajka, jak neví co koupit ségře k narozkám nebo k čemu a že když pije vodku, tak pak jen sedí a civí. Tydle internetový komunikátory sou na hovno. Chtěl jsem jí mít u sebe, cejtit jí a šahat na ní.
Byla moje první. První skutečná. Miloval jsem jí a bál jsem se jí a neřek jí ani jedno. Ona se mě nebála a asi mě nemilovala. Vždycky když jsme byli spolu, musel jsem bojovat o každej polibek, o každej dotek. Ptám se:"Co je?" Neumí říct co je, jen "nic". Umí mluvit jen o hovadinách a když má říct něco vážnýho, důležitýho, řekne "nic". Jedinkrát si začla ona a na tu chvíli nezapomenu. Řikám, že můžem skočit do herny, je tam parta u billiáru. Místo toho mě zatáhla do parku a tam nebyl nikdo. Beze slova.
Její nálady - protivná, vzteklá. Princezna. Odejde bez pusy a bez rozloučení. Ráno esemeska, jestli na to nemůžem zapomenout, že neví co s ní bylo, a den na to to samý. Nemůžem zapomenout. Já nemůžu.

Přesně po třech měsících, čtrnácti dnech a sedmi hodinách nálady, chatování a omluvy přetekly a byl konec. Ve zlym, mohlo by se zdát. Vůbec ne - spíš oboustranná dohoda a dál kamarádi. Nebyli jsme kamarádi, ne dlouho.
Bude to pár měsíců, možná roků...co na tom záleží. Měl jsem za tu dobu jiný holky - chytřejší, hezčí a zajímavější. Vídám jí když jdu městem. Vídám jí v ulici, ale ne v mysli. Proč taky? Je divná a jiná než já a má někoho kdo se k ní hodí.
Dnešní noc všechno změnila. Dnešní ráno, abych byl přesnější. Ta část dne, kdy člověk částečně vnímá dotek paprsků nad obzorem vykouklýho žhnoucího kotouče , kterýmu se ještě nepodařilo přebít šero a chlad noci, ale ruka se na povel ani nehne, a kdy se zdaj ty sny co jsou jak odrazem vědomý mysli tak i čistá nevědomá mystifikace. Prostě obojí dohromady, proto jsou tak jedinečný a neuvěřitelný.

V jednom takovymhle snu byla. Byla tam jiná než ve skutečnosti. Jiná, ale vlastně stejná. Všechno na ní bylo stejný, jen pocit z toho byl jinej. Tydle sny dokážou věci - všechno se zdá jinak než je, nudný zajímavý, zbytečný důležitý, a naopak. Anebo úplně jinak, to člověk nepozná. Pokud se v takovym snu objeví holka, platí to tak trojnásobně. Byla nádherná, chytrá, uměla poradit a pomoct, a úsměv měla nepopsatelnej. Princezna.

Sny vyvolávaj vzpomínky, a tenhle vyvolal těch pár hezkých, který čas už jen vyšperkoval. Vzpomínky se vždycky tvářej intenzivnějc než jaký jsou. Hrozivý hrozivějc, smutný smutnějc, a nádherný dokonale. A ona v nich byla dokonalá. V těch v kterých měla u ní tak vzácnou, dobrou náladu. V těhle vzpomínkách se mi koukala do očí, smála se na mě a hladila mě ve vlasech. V nich mě kousla do ucha a já ji.

A najednou to dávalo smysl. Ty její úskoky a naschvály. Dělaly to vtipným, legračním a vášnivým. Ani se mě nedotkla a pak jí to večer doma mrzelo. Já se tomu smál. Ne ironicky, bylo to prostě legrační. A jindy jsem se nesmál, ale cejtil se prázdně. Ne jen blbě a smutně, ale naprosto hrozně. Bylo to jako horská dráha, hodně strmá a nepravidelná, nebo spíš let akrobatickym letadlem, který se ale drží hodně při zemi, jen aby pak ten úžasnej looping ještě víc vyniknul.

To ráno - vzpomínky. Intenzivní pocit, že jste něco ztratili a už nikdy se to nevrátí. Byl jsem si jistej, že si s ní promluvim. Že pokecáme a snad i něco víc. Doufal jsem v něco víc. A potkal jsem jí. Ten samej den, sedm hodin po probuzení. Jde proti mě, sama. V ulici nikdo, jen já a ona. "Čus." "Zdar."
Jdu dál. Dnes večer budu se svojí holkou. Je chytrá, krásná, miluje mě a já ji. Umí mě podpořit, poradit mi, a ví co chci a kam má šáhnout.
Sny a vzpomínky jsou to nejhezčí. Pokud si s nima člověk hraje, přinesou jen smutek a zklamání. Na svou první budu vždycky myslet jako na takovou, jaká byla v tom snu. Protivná, náladová, krásná, dokonalá. Princezna.
Stejně tak budu myslet i na jiný. Na tu co hraje na saxík a má rasta kecky, na tu s fialovou patkou která zakrejvá jizvu nad levým obočím, na tu co nosí kalhoty široký jako sortiment zboží v hypernově a jindy zase ty co končej snad dřív než začnou nohy, na tu s brejlema co vypadá z profilu jakoby jí někdo vystřihnul z mangy a dodělal k ní třetí rozměr, na tu s dolíčkama i když se nesměje, na tu co má náušnice ve tvaru jezdce zipu a kšandy u batohu povolený na doraz, a na hrozně moc dalších. Některý z nich jsem měl v posteli a o jinejch nevim vůbec nic.
Sny a představy - lepší než realita tím že je nemáme, a proto horší. Když si je vezmem, zmizej - často napořád. Je lepší nechat je poletovat a dívat se na ně zpovzdálí.